top of page

Co nedokážu strávit?


Chvíli mám období, že je všechno relativně tak nějak v pohodě, cítím se v těle dobře, pleť mám fajn... a najednou zjistím, že se mi dělají na spodní čelisti pupínky, a tak nějak zpozorním a podívám se do sebe a vidím, že něco není v pořádku. A proč mluvím o pupíncích? Protože jsou u mě ukazatelem, že se něco děje.


Naše kůže ukazuje náš vnitřní svět. Když je v nepořádku např. trávení, ukáže se to na pokožce právě třeba v podobě pupínků. To je můj případ. Před rokem jsem s tímhle měla fakt velký potíže. Začaly se mi dělat pupínky na spodní čelisti, ale ne takové ty, co uzrajou a odejdou, ale takové ty, co fakt bolej, nejde s nima nic moc dělat, jen počkat, až přejdou. Ale většinou to trvá déle. Byla jsem z toho dost nešťastná, protože jsem nechápala, co se děje. Do té doby jsem měla pleť v pohodě, sem tam normální pupínek, ale nic vážnýho.


Naše kůže ukazuje náš vnitřní svět. Když je v nepořádku naše trávení, projeví se to na kůži.

Velkou roli sehrálo taky období make upu, kdy jsem chodila jako modelka na kurzy a tam mi mnohdy odlíčili a nalíčili obličej třeba 3-4x po sobě. A když jsem takhle zašla třeba 2-3 týdně, dalo to mé pleti zabrat. Tím to začalo. Jenže i když jsem s tímhle přestala, pleť se nezlepšovala, spíš zhoršovala. Vyměnila jsem kosmetiku a používala jsem přírodní produkty od Inlight - žádné agresivní látky, jen přírodní složky a esenciální oleje. Zdálo se, že to chvíli pomáhá. Ale zase se to vrátilo. Začala jsem tedy řešit střevo.



Přečetla jsem si, že bych měla vyřadit mléko, mléčné výrobky, bílé pečivo, lepek obecně a vejce. Navíc mi byla doporučena kniha, kde jsem se dočetla, proč jsou zmíněné potraviny škodlivé, infekční a kromě toho taky maso. A že bych měla pít celerovou šťávu. Dlouho jsem přemýšlela, zda to mám hecnout. Zkusila jsem to. Ale úplně jsem to psychicky nedala. Pár dní jsem jedla jídla dle receptů z knihy a pila celerovou šťávu ráno před snídaní... ale začalo se mi z ní dělat špatně, a tak jsem ji nahradila okurkovou. To šlo, ale ty recepty... to jsem prostě nedala. Každopádně jsem vyřadila lepek, vejce i mléko a mléčné výrobky. Kupovala jsem všecko bez lepku, kukuřičné nebo rýžové těstoviny, rostlinné mléko a pečivo jsem jedna minimálně, a když, tak celozrnné a ze semínek. Byla to velká challenge, protože já miluju vajíčka, míchaná vajíčka nebo hemenex...


Když nefunguje trávení, znamená to, že nemůžeme něco strávit, vstřebat, opustit...

Každopádně se mi pleť začala zlepšovat. Nechala jsem si i udělat u doktora testy na intoleranci lepku a laktózy. Laktózu dodnes nevím, ale na lepek prý intoleranci nemám. Začala jsem tedy postupně zařazovat pečivo, normální těstoviny apod. Kromě toho jsem do pleťové rutiny přidala na večer sérum s kyselinou salicylovou. To mi taky dost pomohlo, protože se kůže rychleji obnovovala.


Tohle období mi dalo hodně zabrat. Nevěděla jsem, co mám jíst, co můžu, nemůžu, co mi vlastně dělá dobře, co špatně... Bylo to fakt na dlouho, než vyřazení potravin a sérum zabralo. S těmi pupínky jsem si připadala hrozně, hnusně, že vypadám strašně... zkoušela jsem to zadělat lehkým pudrovým přírodním make upem, ale i tak to bylo vidět, jen to aspoň utlumilo tu červenou barvu. Nechtěla jsem používat nic těžkýho, co by mi pleť ještě zacpávalo. Dalo to zabrat mé sebehodnotě. Říkala jsem si, že takhle nemůžu nikam moc jít, že se na mě lidi dívaj, jak vypadám...


Když se mi to zlepšovalo, byla jsem fakt šťastná. Ale od té doby se bojím, abych něco neudělala špatně, aby se mi to nevrátilo. A on se občas nějakej ten pupínek vrátí. Momentálně mi přijde, že se mi to trochu vrací. S tím souvisí taky to, že moje trávení nefunguje tak, jak by mělo. A právě když nefunguje střevo, snaží se tělo čistit skrz kůži. Ale proč nefunguje střevo?


Když nefunguje trávicí trakt, znamená to, že nemůžeme něco vstřebat, strávit, opustit. Záleží, jaká dysfunkce to je. U mě to bude taková kombinace toho, že nemůžu něco ve svým životě strávit a taky vypustit. V podstatě, že se nemůžu s některými věcmi či situacemi smířit. Tahle definice se dá krásně napasovat i na tehdejší dobu - měli jsme problémy ve vztahu, tam jsem se nemohla smířit s tím, jak to je, nebyla jsem šťastná a trpěla jsem. Taky jsem se chystala otevřít kadeřnictví a vlastně jsem nechtěla, trošku jsem se nechala unést. Takže jsem zůstávala v situaci, ve které jsem nechtěla být, nemohla jsem tudíž strávit to, že do toho cpu peníze, které vlastně nedostanu zpět a že to byla chyba. Taky mi docházely zásoby peněz a já jsem musela hledat práci a nevěděla jsem jakou, protože se na nic normálního moc nehodím. A to není nic negativního, to je fakt. Já prostě nejsem typický zaměstnanec a ani být nechci.


No, a jak je to teď? Jsem dost ve stresu, protože žiju život, který jsem nikdy žít nechtěla. Chodím do práce, kde mě to opět nebaví, je to stereotyp nebo nuda, nebo nárazově zas je toho hodně a je to docela stres. Navíc necítím ty lidi tam, už se nechci pohybovat mezi lidmi, kteří nejsou vědomí, jednají nevědomě, nezajímají se o svůj růst a seberozvoj, říkají před ostatními věci, které si ve skutečnosti nemyslí a za zády pomlouvají a jsou povrchní. Co mi to všecko má říct? Co mi to zrcadlí?


Život nám zrcadlí to, co potřebujeme spatřit a na čem potřebujeme zapracovat.

Myslím, že mi to ukazuje můj protipól. Taky určitě i to, že těm lidem závidím, že mají tu určitou finanční a časovou svobodu, kterou já nemám. Má mě to i naučit bránit si svoje hranice. A to mi moc nejde. A právě proto tu mám tuhle zkoušku, kterou mám splnit. Prostě cokoli se nám děje, je to znamení od života, který nám ukazuje, na co se máme soustředit a na čem máme zapracovat.


Nemůžu strávit to, že nežiju tu svou svobodu. Nedělám, co mě baví, místo toho sedím u kompu a dělám věci pro ostatní. Když mám jít do práce, zaboha nemůžu vstát. Když mám den volna nebo víkend, vstanu s radostí, protože vím, že můžu tvořit, že můžu jít ven, v klidu, žádnej spěch a tlak. Nemůžu strávit to, že žiju jen o víkendech... že netvořím, jak bych chtěla... že nežiju lásku... že mi chybí kvalitní čas ve vztahu... že nevyužívám svůj potenciál a pořád mě něco brzdí. A tak se tohle všechno logicky odráží na mý kůži. A co s tím?


Potřebuju si nastavit priority a cíl, kam budu směřovat. A uvolnit se do procesu. Věřit v něj.


Dobrá otázka. Potřebuju si ujasnit priority a taky cíl, kam budu směřovat. Od října mi začne rekvalifikační kurz na facilitátorku ženských skupin. Budu se učit, jak vést ženské kruhy. Považuju to za výzvu a taky za možnost dozvědět se o sobě víc a načít další cestu. Načerpám určitě mnoho inspirace a byla bych ráda, kdybych tam potkala podobně naladěné ženy jako jsem já a nejšťastnější bych byla, kdybych tam navázala přátelství. Kurz bude trvat až někdy do června a pokud v tu dobu budu stále cítit, že se chci vydat cestou terapeutky, přihlásím se na psychoterapeutický výcvik. To jest plán :). Navíc bych ráda dala dohromady koncept tanečních lekcí s přesahem do seberozvoje pro ženy. Už mám něco v hlavě, jen tomu potřebuju dát podobu a vyzkoušet to. Ještě mám jeden sen, ale ten si zatím nechám pro sebe :) , ale ten je taky bomba :D a těším se na něj. V současné práci budu, dokud se mi nerozjede to moje. Tak nějak cítím, že už nechci odcházet z práce do práce. Ale z práce do svojí práce! Vím, že to dokážu. Ještě nevím, jak. Potřebuju si dovolit uvolnit se do toho procesu, stáhnout stres na minimum a ono to prostě všecko pojede, jak má! Bude to ale chtít hodně úsilí, protože já mám ráda věci pod kontrolou a to uvolnění mi moc nejde, zatím. Ale vytrvám :) .


Takže stručně na závěr, všecko má nějakej svůj důvod. I pupínek na obličeji :). Jen je třeba se podívat do sebe, a to je často to nejtěžší.


23 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page