top of page

Hlavně utlumit svůj vnitřní svět!



V jistém období mého života se mi dost hodilo "necítit" nebo přehlučit to, co se mi děje. Dělala jsem to nevědomky. Nejdřív jsem začala s cigaretama a pak jsem pokročila i na jointy. A co mi to dávalo? Klid. Chvíli uklidnění. Byla to taková moje chvilka pro sebe. A nebo taky chvilka s kámoškou, kdy jsme daly chill a povídaly. Lituju toho? Ano, částečně. Částečně proto, protože jsem v mnoha chvílích nebyla plně já, nebyla jsem plně vědomá a přítomná. A taky jsem si trošku zničila plíce a měla jsem náběh na astma. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem to vyzkoušela a že vím, že to není nic pro mě a že chci se sebou a se svým vědomím pracovat jinak, vědomě, zdravě.


Taky jsem měla psychickou závislost, která mi poskytovala možnost usnout a taky utlumit moje problémy ve mně.

Víc než fyzická závislost to byla závislost psychická. Měla jsem dost problémy se spánkem. Nemohla jsem prostě usnout. Byly dny, kdy jsem nespala skoro vůbec. No a tak jsem si vzala do hlavy, že jediný, co mi pomůže, je zahulit si. A když jsem tak neučinila, byla jsem fakt nepříjemná a taky jsem prostě stoprocentně neusnula. Do toho jsem ještě dávala cigarety během dne a z dnešního pohledu musím říct, že to bylo fuj. Přistihla jsem se, že mi nevadí, že mi prsty smrdí kouřem a tabákem.... V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem jako fakt kuřák! Já! No, naprosto nepředstavitelný. Já jsem totiž odjakživa cigarety nesnášela a trávě jsem se vyhýbala. Vlastně obecně drogám. Jako jasně, v pubertě jsem zkoušela alkohol, na výšce jsem milovala víno. Ale nebyla jsem žádnej alkoholik ani pravidelnej uživatel čehokoli. Maximálně tak Nescafé.




Pak mi došlo, že to dělám z určitých důvodů. Začalo to po smrti mámy. To jsem začala víc kouřit. A potom, jakýkoliv problém přišel nebo jsem měla stres, hnedka šup cigareta... a pak ten spánek... Prostě pořád běžící mozek, stresy, nejistota, řešila jsem vztahy, svojí sebehodnotu, finance... Začaly se mi objevovat víc moje stinné stránky a já jsem nechápala, co se to sakra se mnou děje? Kde je ta hustá holka, která nebrečí a neřeší žádný hluboký pocity, která tancuje a řeší jen tanec? No, najednou se tahle holka začala ztrácet a víc a víc se objevovala jiná, která neuměla moc zacházet s emocema.


Nejvíc se to vyhrotila v covidu, protože jsem najednou ztratila ten tanec, ty lekce a workshopy, který jsem milovala. Najednou jsem se nesetkávala s lidma, byly furt nějaký omezení... Byla jsem doma, bez tance, v depce... a podle mě jsem byla i trošku v existenciální krizi. V ten čas už jsem si uvědomovala, že nemůžu už dál ničit svoje tělo nějakýma hnusama. Navíc jsem měla i pár angín a prostě jsem začala cítit soucit ke svým plicím a svýmu tělu. A samozřejmě blbý dýchání, dýchací potíže a nemoci mi znemožňovaly tancovat.... Takže to byl takovej velkej kopanec. Došlo mi, že jen zahuluju problémy ve vztahu, to, že najednou nevidím ve svým životě smysl, že nevím, co mám se sebou dělat...


Bylo to fakt mega těžký se ale toho zbavit. Začala jsem to nahrazovat pitím čajů, kávy... Ale nejvíc, co mi pomohlo se toho zbavit, bylo to moje rozhodnutí, že prostě chci mít čistý tělo a čistou mysl. Pár měsíců to trvalo, zvlášť, když jsem měla poblíž lidi, kteří tomu holdovali. Ale dala jsem to. A jsem na sebe hrdá! Pomohlo mi taky si vždycky říct, co mi to dá, když si zahulím? A co mi dá varianta, když ne? Vždycky vyhrála varianta ne! Proč? No, protože jsem zvolila sebe! To, co je pro mě správně!


Zvolila jsem si sebe! Zvolila jsem to, co je pro mě správné.

Pochopila jsem, že nic zvenčí mi nepomůže vyřešit to uvnitř. Jen já můžu vědomě měnit svoje reakce, pracovat s emocema, jen já můžu změnit svůj stav tím, že si budu všímat toho, co chci, co mě trápí nebo naopak těší. A když to nedokážu zvládnout sama, můžu si říct o pomoc, třeba terapeutce, koučce...


Dneska třeba už ani nepiju alkohol. Nemám chuť ani důvod. Ano, jsou chvíle, kdy si třeba jednou za rok připiju na svoje nebo něčí narozeniny, nebo třeba si na dovolené dám pivko. Ale jsou to spíše výjimečné situace, kdy k tomu mám já sama důvod. Ale nedělám to pravidelně. A o to jde. A nedělám to ve velké míře. Nepotřebuju to k životu ani k zábavě. Radši si dám čaj nebo teď třeba zkoumám ceremoniální kakao, které mě fakt baví. Celkově jsem si nastavila mindset, že chci být fit čilá stařenka :D, která bude aktivní až do posledního dechu. A pro tu stařenku teď dělám v přítomnosti a blízké budoucnosti ta nejlepší rozhodnutí. Zacvičím si (ale nedrtím žádný fitness, cvičím fyzio cviky, s kettlebelem, s vlastní váhou...), někdy se jen protáhnu, zajdu si na procházku, nepiju pravidelně kafe, snažím se nejíst tolik cukru, naopak jíst zeleninu, ovoce a nějaký smysluplný doplňky stravy a starám se o pleť, vlasy a svůj střevní mikrobiom. Každopádně ale nejsem dokonalá a občas si dám pizzu nebo toast, někdy si dám zákusek a někdy si prostě nezacvičím. Někdy prostě selžu. Ale netrestám se za to a vím, že mi to nenaruší mou cestu.


Mojí vizí je fit čiperná stařenka. A tak pro ni dělám rozhodnutí v přítomnosti a nejbližší budoucnosti.

A co teda je nutný k tomu, abychom se zbavili nějaké závislosti? Přiznat si, že to, co dělám, a dělám to dlouhodobě, není pro moje současný ani budoucí já žádoucí. Že mi to nepřináší dlouhodobou úlevu, jen krátkodobou. Odpovědět si na otázku - jakou potřebu mi to plní? U mě to byl odpočinek, únik od stresu, únik od problémů, usínání.... Dál si říct, zda tu potřebu lze naplnit i jiným a zdravějším způsobem? A taky si odpovědět, zda to zvládnu sama/sám, nebo potřebuju pomoct? A pak už jen udělat rozhodnutí, že to změním, a určím si, jak to změním.


Nic zvenčí mi nepomůže napravit něco, co mám uvnitř. Vždycky to musí vzejít ode mě samotné.






13 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page