top of page

Jak najít esenci duše?


Našla jsem samu sebe. Ucítila jsem svoje "Já". Jak se to stalo? Jaký to bylo?


V posledních asi dvou měsících bylo moje téma "kdo jsem?". Kdo vlastně jsem? CO mě definuje? Jaká je moje hodnota? A kde to "Já" je? Kde jsem? Jak se najdu?


Na terapii mi terapeutka vždycky říkala: "Vraťte se k sobě." Já jsem moc chtěla - vrátit se k sobě - ale nějak jsem už nevěděla, jak. Z jednoho sezení vzešel vzkaz: Najdi mě! Abyste to pochopili, moje vnitřní já chtělo, abych ho našla. Ukázalo se mi to při jedné meditaci. A tak jsem tedy pořád hledala, snažila se najít samu sebe, ale vlastně jsem netušila, jak se to jako dělá. To mi totiž nikdo neřekl.


A tak jsem meditovala. Měla jsem pár meditací, skrze které jsem se dostala do svého podvědomí, a řeknu vám, že to byla fakt jízda! Takové příběhy! A děly se samy od sebe. Žádný jsem si nevytvářela. Prostě se děly. A každý ten příběh měl vždycky nějakou message. Ale o tom jindy ;)


To, o čem chci mluvit, se stalo na předposledním výcviku Facilitátorek, na začátku dubna. Hodně jsme se zabývaly dechovými cvičeními, tím, jak si udržet vlastní energii a taky jsme tancovaly. A já jsem skrze tanec prožila samu sebe a zacítila jsem esenci duše.


Díky dechu a tanci jsem ucítila svoje "Já".

Zní to možná ezo. Ale není. Díky dechu jsem se napojila na sebe a pak jsem se propojila s hudbou, která byla hrána. V podstatě se nejednalo o žádný velký tanec. Hodně se toho odehrávalo uvnitř. Nejdříve jsem se dostala do svého srdce. Byla tam tma. Černo. Viděla jsem, jak můj životní plamen zhasíná. Po určitém očištění srdce vodou a výletem do hlubin se najednou zažehl plamen a srdce se rozhořelo a začalo šířit plamen k dalším ženám a rozežhnulo i jejich srdce. Postupně se ženy v mé představě probudily díky ohni v srdci a šířily ho jedna ke druhé, až se najednou rozhořel celý svět. Ten oheň nebyl symbolem ničení, ale naopak života. Oheň představoval životní jiskru. Tohle byl první příběh, který se ve mně odehrál. Poté jsem se ocitla v mnoha scénách a v mnoha rolích. Byla to cesta mým podvědomím. Potkala jsem se dokonce i s mou mámou a s mým tátou. Byla jsem v džungli a v mžiku zase pod vodou a plavala jsem k pokladu.... Vyprávění každého zážitku by možná vydalo na čtvrt knihy :D, takže to zkrátím a dostanu se k jádru věci. Na konci tohoto asi hodinového tance a výletu do hlubin duše jsem zacítila esenci "Já". Cítila jsem, že to je duše. Já. Nemělo to hmotu. Podobu. Byl to pocit. A v těle se rozlil klid, vyrovnanost, harmonie, uvolnění, teplo. Najednou prostě byla jen přítomnost. Bytí. Je to vlastně celé nepopsatelné slovy. Ale byla a jsem stále z toho nadšená, protože jsem si nemyslela, že někdy něco takovýho zažiju.


Došlo mi, že skrze meditaci a tanec se opravdu mohu potkat sama se sebou, s tou svou čistou opravdovou částí, která nesoudí, která neusiluje, neničí, neohraničuje, netlačí na výkon,.... prostě jenom JE.



Další den jsme opět měly hodinku tance a tentokrát jsem se dostala do hlubokého spojení se sebou a byla jsem v totální flow. Prostě jsem byla tak napojená na hudbu, že jsem ji intuitivně interpretovala pohybem. Nemyslela jsem, nepřemýšlela jsem. Jen jsem dýchala, měla zavřený oči a prostě jsem nechala tělo plout. Neposuzovala jsem, nepřemýšlela jsem o tom, jaký pohyb by se teď hodil,... A ono to prostě jen přicházelo. Přirozeně. Musím říct, že jsem si to fakt moc užila! Takhle jsem si nezatancovala... dlooooouho. A na konci jsem opět zacítila tu esenci. Ten klid. To napojení na tělo a na srdce a na sebe. Nádhera!


V minulosti, když jsem tančila, tak jsem měla chvíle, kdy jsem se dokázala dostat do flow. Ale bylo to málokdy. Dokázala jsem to např., když jsem byla sama, neřešila jsem nic, nesnažila jsem se vymyslet choreo nebo drilovat nějaký pohyb. Prostě jsem si jenom tak plynula a v tehdy jsem dokázala tančit tak nějak ze sebe a dokázala jsem zatančit věci, které jsem jindy nedokázala. To samé se mi občas stávalo na párty, když jsem se prostě ponořila do sebe a do hudby a jednoduše jsem tančila sama se sebou. Dostala jsem se tak do flow a vydržela jsem tak tančit klidně pět hodin v kuse bez přestávky. Tohle napojení se mi ale nedařilo např. v battlu nebo ve chvílích, kdy se ode mě očekával nějaký výkon, nějaká performance. To mi nešlo. A já jsem tehdy nechápala, proč. Proč ostatní dokážou vychytávat hudbu, být přirození a nepřemýšlet, a já to nedokážu?


Jak se v rámci improvizace dostat do flow? Jak být originální? Dneska už to vím... Tajemstvím je napojit se na sebe.

Dneska už rozumím tomu, proč mi to nešlo. Nedělala jsem to vědomě. Nevěděla jsem jak. Jak se dostat do flow? Odpověď je - napojit se na sebe. Dechem. Uvolnit se. Netlačit na sebe. Dát si čas. Dát si čas na rozehřátí a na napojení se na hudbu. A taky na svou náladu. Na tělo. Co dneska chce tělo dělat? Jak se cítí? Co potřebuje? Tohle všechno chce taky trénink. Ze začátku to trvá delší čas, než se dokážu vyklidnit a spojit se sebou. Když to zkouším častěji, jde to snáze a rychleji. A právě tohle mi chybělo v mé profesionální kariéře v tanci. Trénink napojení se na sebe. Tohle je totiž klíč k té autenticitě a k improvizaci, k free stylu. K tomu, jak být sama sebou a ve spojení s hudbou. V tomhle módu totiž tělo dokáže vychytat hudbu, předvídat. A když máme nějakou pohybovou zásobu, lze vychytávat hudbu pohyby, které máme natrénovány a zároveň je pospojovat zcela novým způsobem. Takže vznikne něco nového. Originálního.


Tohle mi v mém profesionálním tanci chybělo. Vědomě se spojit sama se sebou. Nevěděla jsem, jak....

Abych tohle objevila, abych tohle pochopila, bylo třeba několik let rozvíjení sebe sama. Bylo třeba ponořování se do bolestivých věcí, traumat. Odkrývání svých stínů. Bylo třeba hodně pláče, výbuchu emocí. Bylo třeba návštěv terapií, zkoušení meditovat, zkoumat svoje emoce, vzorce chování, přesvědčení,... Bylo třeba jít do nekomfortních situací, všímat si, jak se vlastně cítím, zcitlivovat tělo a učit se mu znovu rozumět. Bylo třeba hodně pádů,... Je to dlouhá cesta a neskončila. Cítím, že jsem více citlivější k sobě, jsem více otevřená, a to mi umožňuje se v meditacích odevzdat procesu a dokážu jít do detailnějších imaginací. Zároveň díky tomu rozvíjím svůj pohyb. Intuitivní pohyb, který není dokonalý. Ale jde opravdu ze mě.


Takže, má smysl hrabat se v sobě? Má smysl všímat si sama sebe? Má smysl zkoumat svoje pocity, emoce a dávat jim průchod? Má smysl zajímat se, kdo jsem? Stoprocentně ano. A stojí to za to. I ta bolest a utrpení. Protože ta bolest přejde, musí se ale prožít. Nechat projít pláč, řev, cokoliv, co je třeba. Stojí to za to.


Má velký smysl poznat, kdo jsem. Má velký smysl všímat si sama sebe.

Pokud chceš i ty pracovat na sobě a chceš to zkusit tancem, přijď na některý ženský kruh, který pořádám. Právě ženský kruh je ideálním prostředím pro objevování sama sebe a pro nalezení své esence duše.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page