top of page

Jak podpořit svou vnitřní ženu

Co udělat pro podporu naší vnitřní ženy? Jak jí dát prostor v našem životě? Jak s ní vlastně pracovat?



Nebudu mluvit z pozice nějakého rádce. Nejsem terapeut, nejsem psycholog, nejsem žádná autorita, která o tomto tématu ví vše. Budu mluvit z pozice sama sebe, co mně pomáhá, jak s tímto tématem pracuju já a co se u mě díky tomu změnilo. Každé z nás může fungovat něco úplně jiného. A hlavně, máme s vnitřní ženou spojená různá témata a podtémata.


Pro mě byla základem terapie, díky které jsem rozklíčovávala různá témata spojená s ženstvím.

Za mě je ideální téma ženství rozklíčovávat v rámci terapie. V podstatě tak znělo téma mých terapií. Že chci v sobě najít tu ženu, co to vlastně pro mě znamená. Že chci to svoje ženství podpořit, chci se zjemnit a být svá. A s tím je spojeno x dalších témat. Vlastně všechno je propojeno se vším. S tématem ženské energie je spojen náš vztah k otci, náš vztah k matce, jak jsme třeba vnímali vztah našich rodičů. Můžeme s tím propojit téma, jaký vztah máme samy k sobě? Máme se rády? Podceňujeme se? Máme rády svoje tělo? Jak ke svému tělu přistupovaly naše mámy? Posmíval se nám někdo? Proč? A co kluci, muži? Jak se k nim vztahujeme? Dychtíme po vztahu, nebo se od něj distancujeme? A proč? Prostě... je to směsice, koktejl témat, která je třeba otevřít. Ale je třeba je otevřít tak, jak je to tobě příjemné a prospěšné. A proto je fajn jít na terapii a řešit to s odborníkem, který ví, kam tě navést, jaké otázky klást a jak ti pomoct.


Takže pro mě hrála hravní roli terapie. Tam jsem si rozkrývala nebo přiznávala věci, které jsem třeba věděla, ale nedokázala jsem je říct nahlas nebo si jich začít všímat do hloubky. Dlouhá léta jsem si říkala, jak nechci vztahy, že láska neexistuje, že chlapi jsou svině a jsou všichni stejní, že se nechci vdávat, mít děti, že si vystačím sama, všechno zvládnu a nikoho nepotřebuju. Existoval pro mě jenom tanec, pak tanec, pak tanec a až pak rodina a přátelé a další věci. Ignorovala jsem to, že se přemáhám, že občas svoje tělo mučím, nedávám mu žádný odpočinek, jsem ve stresu. Odmítala jsem vyjadřovat emoce, nedejbože na veřejnosti před ostatními lidmi - to byl pro mě projev slabosti. Svoje pocity jsem v sobě potlačovala, hlavně ty "špatné" jako smutek, hněv... ale potlačovala jsem i lásku. Přidám k tomu celoživotní nevraživost a někdy až nesnášenlivost ke svému tělu, podceňování se, pocit, že pořád nejsem dost dobrá a ostatní jsou lepší, že nemám právo něco dělat, že bych neměla, co si o mně ostatní pomyslí? Dodám k tomu neschopnost přijmout kritiku, kterou jsem si brala vždy velmi osobně a neskutečně mě zasáhla. Ale patří tam i boj o můj sen, šla jsem si za tím, co jsem milovala, bojovala jsem, udatně, šla jsem kupředu, trénovala, točila videa, propagovala se, dostala jsem se fakt daleko. A i když jsem byla jedna z nejlepších, pořád mi to nebylo dost a pořád jsem na sobě dokázala najít chyby, ze kterých jsem byla absolutně nešťastná. Taky jsem se někdy stavěla do role autority, kteřá říká, kdo může a nemůže učit tanec. Záviděla jsem. Ale nechtěla jsem si to přiznat. Nenáviděla jsem. Ale nechtěla jsem to přijmout, protože to se přece nedělá. Přesto všechno jsem dělala tanec srdcem, učila jsem srdcem a chtěla jsem lidem ukázat, že africké tance jsou super, že hudba je energická, že jim může dodat radost a energii do života, že jim tanec může zlepšit každodenní stereotypní život.


A když mi přišel do života nějakej chlap, tak jsem na něm hledala sebemenší chybu, abych si mohla říct, neeeee, to není ten pravej... a šup s ním pryč! Nebo pokud byl fajn, tak jsem s ním strávila nějaký čas, ale jakmile se začal přibližovat, jakmile jsem usoudila, že je to pro mě ohrožující, že by chtěl, abych se mu otevřela, svěřila, tak jsem to utnula a skončila... protože to bylo příliš riskantní a nebezpečné. Mohlo by mi být ublíženo. A to jsem fakt nechtěla.


Všechny tyhle témata jsou pro mě spojené s ženskou energií a s tématem ženství. Postupně jsem všechno odkrývala, zkoumala, zpracovávala. A některá témata stále pracují a pracovat budou. Nic nejde rychle a zvlášť, když se v tom plácám 30 let :D. Tímto povídáním chci říct, že terapie může opravdu pomoct. A nemusíš tam chodit každej tejden. Můžeš to udělat, jak jen potřebuješ. Ale cítím, že kdybych se na terapii nevydala, tak se v tom plácám dál a nikdy se třeba nepřihlásím na kurz, na který jsem se přihlásila a nikdy bych teď nebyla tam, kde jsem.


Doporučuju knihy Cyklická žena, Pozitivní inteligence a Bible vagíny... Jsou to knihy, které mi daly vhled do témat, která se mnou úzce souvisí.



Kromě terapie mi pomohla kniha Cyklická žena, kterou jsem ještě nedočetla, ale je mi inspirací. Když jsem ji začala číst, pochopila jsem, že nejsem divná, že to je normální, jak se cítím během cyklu. Bylo to pro mě wooow. Najednou jsem viděla, že je normální, když mám menstruaci, že nemám náladu na lidi a že se víc nořím do sebe a objevují se mi chmurnější myšlenky. Prostě wow! Já jsem normální! Já jsem žena! Principy, které jsou popsány v Cyklické ženě mi pomohly více chápat svůj cyklus a jak ho můžu využívat ve svém životě.


Dál doporučuju knihu Pozitivní inteligence, kteoru jsem četla na základě doporučení koučky Viki. Zvědomila jsem si svoje sabotéry v hlavě a seznámila se se svým Mudrcem. Moc mi to pomohlo v navracení se do těla. A taky jsem se naučila vnímat, kdy mi v hlavě klábosí nějakej kritik, oběť, soudce, který mě soudí a odrazuje od věcí.


Zásadní knihou pro mě bylo i Citové pouto. Vhled do problematiky, jak se vztahujeme k lidem, jaké pouto k nim máme a co z toho plyne. Uvědomila jsem si, že jsem kdysi měla vyhýbavé pouto a v dobu, kdy jsem tu knihu četla, měla jsem úzkostné. A ráda bych se dostala k bezpečnému poutu. V knize jsou i praktické typy, jak pracovat na svém poutu a jak se dostat k tomu bezpečnému.




Doporučuju i knihu Bible vagíny. Je to dost tlustá kniha, nepřečetla jsem ji, jen určité části, které jsem v danou chvíli potřebovala. A rozhodně bych to zavedla jako povinnou četbu pro dívky a ženy. Proč? No protože ve výsledku vlastně vůbec nic o naší vagíně nevíme! A přitom je to náš klíčový orgán. Jenže tak dlouho byla vagína tabuizovaná, že jsme neměly moc šancí se o ní něco dozvědět. Jasně, základní funkce, to víme. Ale třeba já nevěděla, jak přesně funguje cyklus, jak se projevuje v naší náladě. Znala jsem jen takové ty stereotypizované informace typu - PMS - žravka, náladovost, menstruační bolest,... Nic moc víc. A v Bibli vagíny se hodně píše i o historii, např. i o historii klitorisu a jeho zkoumání. Vřele doporučuju mít tuto knihu doma.


Rituály mě podporují na mé cestě. Pomáhají mi ukotvit se, navodit dobrou náladu a jít víc do sebe.

Co mi dál pomáhá na mé cestě jsou rituály. Mám takový každodenní rituál s kakaem (ceremoniálním), kdy při jeho šlehání si do něj vkládám přání a záměry. Tím, že jej vypiju, se záměry plní, pracují a mně to pomáhá v ukotvení se. Dalším rituálem je např. vykuřování dřívkem palo santo - nedělám to každý den, ale když můžu, tak si ráno zapálím dřivko, mávám s ním kolem sebe a vypouštím špatné negativní energie a volám si ty čerstvé, zdravé, vyživující. To samé dělám večer. Ale jak říkám, ne vždycky. Když už jsem u vykuřovadel, tak miluju taky white sage - bílou šalvěj. Jak palo santo, tak white sage mám v originálním provedení, tak ve formě tyčinky. Vždy, když uklidím byt, zapálím buď vonný kužílek nebo tyčinku k očistě domova. To je můj další oblíbený rituál. Nedávno při úplňku jsem si dělala podzimní rituál s kartami a tancem, oceňovala jsem svoje úspěchy. Byl to moc hezký rituál. A v podstatě rituál můžeš udělat kdykoli, můžeš následovat roční období a kolo roku, úplňky a novoluní, nebo prostě si udělej svůj osobitý rituál kdykoli potřebuješ.


Ženské kruhy mohou být nesmírně podporující a léčivé.

Na mé cestě k ženství mi pomohlo i objevení ženských sdílecích kruhů. Už nějaký čas mě to k nim táhlo, ale neměla jsem odvahu tam jít. Děkuju za to, že jsem tu odvahu nakonec našla. Nevěřila jsem, že zažiju skupinu žen, které se nepomlouvají, ale naopak si naslouchají, vypráví si o hlubokých zážitcích a inspirují se a léčí navzájem. Pochopila jsem, že když mi někdo naslouchá, cítím se viděná a respektovaná, tak mě to léčí. Nevěřila jsem taky, že můžu cítit k ženám, které neznám, takový respekt, úctu, lásku a že zažiju, jaké to je mít sestry. Kruh je podpora, propojení. Nedostaneš tam radu. Ale může tě inspirovat příběh jiné ženy, může ti to pomoct vidět něco v tobě samé. Ty můžeš pomoct tím, že budeš naslouchat, nebudeš posuzovat, soudit a kritizovat. Je to neskutečná úleva, když tohle zažiješ. Já osobně jsem se v tanečním světě pohybovala dlouho a zažila jsem mnoho falše, lží a intrik. A z tohohle hlediska mi taneční svět vůbec nechybí. A právě v tomto období života vyhledávám spíše přijímající prostředí. A tím může být právě kruh.


Dovolit si cítit emoce je uvolňující. Je to někdy bolestivé. Ale zadržená emoce napáchá mnohem více škody. Také přijetí svých stínů je nedílnou součástí mojí cesty.

Co ještě mě podporuje v ženství? To, že si dovoluju cítit. Že si dovoluju brečet, i když to je třeba kvůli úplné blbosti. Ale propustím tu emoci, nezadržuju ji a ona po chvíli odejde a přemění se do něčeho jiného. Dovoluju si cítit vztek, hněv, smutek, ale taky lásku. Učím se přijímat to, že závidím, že si o někom pomyslím "to je ale kráva" nebo cokoliv jiného. Učím se vlastně přijímat svoje stíny. A to je velké téma a hodně práce přede mnou. Ale musím říct, že to funguje. Jakmile si přiznám, že třeba někoho kritizuju, ale vlastně tím mluvím o sobě, že se mě to týká a začnu to zkoumat, uleví se mi. A hlavně mě to posouvá kupředu. Když mi vadí, že mnou někdo manipuluje, zraňuje mě to, nelíbí se mi to, dusí mě to... Podívám se na to z úhlu - dělám tohle i já? Komu? A třeba přijdu na to, že to dělám sobě. Když se hádám s přítelem a naskočí mi vzorec, že se začnu obhajovat, hážu na něj svoje názory,... v tu chvíli vlastně neslyším, co říká, jen to hodnotím. A je velká věc jít, podívat se na to a přiznat si, že možná nechci slyšet, co říká, že je to zraňující, že je chyba, že chci prosadit jen svůj pohled na věc a že to, co on říká nebo cítí, není špatně. Učím se tím vypínat hodnocení a zapínat naslouchání a porozumění. Je to mega těžké v některých vypjatých situacích a někdy to fakt nezvládám. Ale jsem ráda za to, že si toho dokážu všimnout a vyhodnotit to a uznat svou chybu a poučit se z toho.


Samozřejmě je důležitá i podpora ostatních. Jsem vděčná, že přítel respektuje to, co dělám. Jsem vděčná za podporu svých starých, ale i nových přátel. Jsem ráda, že se v mém životě objevují lidé, kteří mají podobné smýšlení a podobnou cestu. A pokud nemáš nikoho, kdo tě podporuje, věř, že jakmile jdeš po té svojí autentické cestě, ty lidi dřív nebo později potkáš. A vytvoříš nová přátelství. Mluvím z vlastní zkušenosti. Někdy člověk netuší, kde ty lidi potká, ale ony se ty cesty sejdou v tu pravou chvíli.




V ženství mě podporuje i změna šatníku. Doporučuju Rituální šaty. Mám dvoje a jsou nádherné. Kupovala jsem si je s určitým záměrem - posílit své ženství. A ony plní vyslaná přání. Přijde mi, že jakmile začínáme vidět, kdo jsme, začneme si podle toho vybírat i oblečení. Já už se nehodlám svírat v nějakém oblečení, které má být sexy. Nehodlám nosit podprsenky, které mě stahují. Odmítám nosit něco, co mě omezuje. A podle toho si vybírám.


Takže abych ten svůj dlouhý monolog shrnula - co tě podpoří na cestě ženství? Co mě podporuje? Terapie, knihy (viz výše), rituály, ženské kruhy, tanec (ten jsem nezmínila, ale je součástí právě ženských kruhů, které zažívám), lidi, šatník. A abych nezapomněla na poslední věc - důležitý je dělat to, co mi dělá radost (zpívat, psát, chodit do přírody,... cokoli, co zrovna chci).


Máš nějaký tip, co pomáhá tobě?


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Yorumlar


bottom of page