top of page

Když se tělo léčí...



Léčení těla je léčení duše.

... tak je to vždy spojeno s naším vnitřním světem. Cokoli se nám v životě děje, se odráží v našem těle. Někdo tomu nevěří, někdo to nevidí.... ale pravdou je, že nemoc nepřichází jen tak. O tom již dlouho hovoří psychosomatika.


Jednoduše řečeno - cokoli mě trápí, projeví se na těle bolestí, neduhem či nemocí. A proč o tom mluvím? Protože to momentálně prožívám. Ale jinak než obvykle. O víkendu jsem prožila poměrně náročnou praxi a rituál očištění a odpoutání se ode všeho, co mě tíží. Jak jsem tušila, tak se to muselo projevit i na úrovni těla. Ta zkušenost je nepřenositelná a nepopsatelná, ale přesto se s vámi chci podělit o několik prožitků.


V rámci rituálu jsem zažila transformaci. Je to nepřenositelná zkušenost... Jsem vděčná!

V sobotu v rámci kurzu jsme v kruhu žen pouštěly naše strachy, bolesti a vše, co nám již neslouží a brání nám to v žití našeho autentického života. Tancem a dechem jsme setřásaly, vypouštěly, odpouštěly a propouštěly vše nesloužící. Křikem jsme pak ze sebe dostávaly bolesti a nahromaděný hněv. Věděla jsem, že jako ženy v sobě nosíme mnoho bolestivých zážitků, smutků, neprojevených emocí... Ale to, co se dělo v daný okamžik, bylo silné... Nevěděla jsem, že dokážu křičet, že dokážu vyjadřovat hněv a bolest... Cítila jsem to na hrudníku a v žaludku... Plakala jsem... Moc... Zažívala jsem opravdu silné emoce. Když už jsem se lehce zklidnila, dýchala a tělo bylo schoulené, zavnímala jsem křik ostatních žen... A v tu chvíli jsem pocítila tu tíhu všech žen v minulosti, předešlých generací, které zažívaly mučení, znásilňování, násilí, války, bezpráví, ponižování, utlačování, žal, smutek, nespravedlnost,... Zmocnil se mě obrovský pláč a bolest za všechny ženy. Uvědomila jsem si, že nepláču já sama za sebe, ale pláču za svoje předky, za silné ženy, které musely prožívat muka. Bylo to... mocné a silné. Niterné. Nečekané. Na tenhle moment, na tenhle pocit nikdy nezapomenu. Cítím, že ze mě v ten moment spadla ohromná tíha, břímě, které jsem s sebou nosila. Jako by ze mě něco odešlo.


Po tomto emotivním okamžiku přišla klidná meditace, během které jsme si zvědomovaly své dary. Dary, které mi zůstávaly skryté a já si je neuvědomovala. Viděla jsem samu sebe v bílých jednoduchých šatech a na krku surový křišťál. Cítila jsem v sobě klid, sílu, radost, uvolnění. Svobodu. Lehkost. Hřejivý pocit po celém těle. Začíná něco nového, něco, co jsem v sobě měla, jen jsem o tom nevěděla. A jaké dary jsem objevila? Moje bolest a strach se transformovaly do síly. Se sílou mám spojenou odvahu. Odvahu vystoupit z davu, být sama sebou. Odvahu chránit svoje hranice a vyjádřit, co se mi nelíbí. Dát najevo, kdo jsem. Odvahu jít do akce. Říct v práci, že odcházím. Opustit to, co mi již neslouží. Našla jsem odvahu projevovat svoje emoce a nedusit je v sobě. Jít s kůží na trh, i když to je nepříjemné. Vypustit do světa svůj první ženský tanečně-sdílecí kruh. Odvaha pro mě znamená i přiznat narovinu upřímně sama sobě, že jsem něco udělala tak, jak jsem nechtěla, že jsem se nechala např. ovládnout hněvem, strachem, emocemi. Odvaha je podívat se do sebe a přijmout, že jsem udělala chybu.


Empatie sama k sobě mi dodala sílu a odvahu hájit svoje hranice a jednat podle sebe.



Volám si svoje dary

Dalším mým darem je empatie. Hlavně empatie sama k sobě, ale také k ostatním. Vím, že jsem po dlouhá léta sama sebe ignorovala, neposlouchala svůj vnitřní hlas a odmítala ho. Život mi však do mých životních situací nasadil herce, kteří mi ubližovali, ponižovali mě, nerespektovali, manipulovali mě a neviděli mou hodnotu. A proč? Protože to všechno jsem sama sobě dělala já, jen jsem to neviděla. Lhala jsem sama sobě, manipulovala se do situací, ve kterých jsem být nechtěla, ignorovala jsem, kdo doopravdy jsem, ponižovala jsem se, nenáviděla svoje tělo a neuznávala svou hodnotu. Jen díky bolesti a těm, kteří mi ji způsobovali, jsem se naučila svou lekci. Pochopila jsem, že nejdříve potřebuju naslouchat sama sobě, soucítit se sebou, být na sebe laskavá, slyšet hlas, který mi říká, co chci, co potřebuju, kam mám jít a s kým. Děkuju všem hercům v mém filmu. Naučila jsem se hodně. A teď jdu dál učit se zas něco jiného. A třeba v radosti. A třeba ne. Nikdy nevíme, co si pro nás život připraví.


Moudrost je např. i schopnost sebereflexe. Přiznat si upřímně, co jsem udělala a proč bych to příště ráda udělala jinak.

Moudrost, sebe-vědomí a tanec, dary, které jsem v sobotu přijala jako další. Nepovažuju se ještě za moudrého člověka, ale věřím, že až budu stará babička, budu ta moudrá žena, která má co předat. Moudrost nyní vnímám jako způsob řešení určitých situací v mém životě nebo např. to, jakou dokážu mít sebereflexi. Že si dokážu přiznat, že např. sice teď umím více naslouchat sama sobě, ale dostatečně jsem nenaslouchala příteli, jeho slovům. Nechtěla jsem je slyšet, protože jsem je nedovedla přijmout. Moudrost je i to, že se dokážu vcítit do člověka, který mě manipuluje, nedůvěřuje mi, ponižuje mě. Vidím v tom zrcadlení, zprávu pro sebe. Vím, že já sama nikoho jiného nemanipuluju, nikoho neponižuju. Jen sebe. A moudrost je v té sebereflexi, v tom uvědomění, v té všímavosti a v poučení z dané situace. Sebe-vědomí mám rozhodně na jiné úrovni než před rokem. Jsem si sama sebe více vědomá, už vím, co potřebuju nebo aspoň se na to snažím přijít, vím, co chci, kam směřuju. Cítím, že jsem se vymanila z toho koloběhu "nevím, kdo jsem, nevím, co mám dělat, kam směřuju, co potřebuju". A za to jsem fakt vděčná. A konečně tanec... Pohyb a tanec je mi jednoduše přirozený. Pochopila jsem, že tanec opravdu léčí a ukazuje, co prožíváme a jak se cítíme. Můžeme se skrze něj učit sami o sobě.


Během kurzu došlo k vypuštění věcí na úrovni mysli... teď je na řadě tělo.

No a jak tohle všechno souvisí s tělem? Po meditaci jsme v rámci rituálu vtiskávaly naše dary do těla a pak jsme oslavovaly a tančily a vítaly to nové v nás. Ten den jsem se cítila volně, svobodně, moje tělo bylo bez bolesti, moje mysl odlehčená... Krásný pocit. Bohužel jsem ale neměla dostatek času na integraci a odpočinek, a tak bylo jasné, že se vše bude dočišťovat a léčit na úrovni těla. O dva dny později jsem dostala fakt silnou horečku. Neskutečně mě bolela hlava, čelisti, trapézy a krční páteř, na kterou hodně trpím. Bolelo mě celé tělo. Fakt jsem zažívala ohromnou bolest, ale věděla jsem, že ji musím přijmout. Protože bez bolesti není úlevy. Ta přišla druhý den, včera. Horečka byla pryč, hlava i krční páteř úplně bez bolesti. Pro změnu mě ale začalo píchat v uchu a nemohla jsem smrkat, protože jsem se bála, že mi praskne bubínek. Navíc mi začala rýma a občasný kašlík. Dneska už je ucho lepší díky kapkám, které si kapu, nos mám o trošku volnější, a občas mě zalechtá v krku. Proč to ale zmiňuju? No protože to má velkou paralelu s tím, co jsem čistila na emoční úrovni v rámci rituálu a hlavně to souvisí i se vším, co ve svém životě řeším.


Horečka. Bolest hlavy a čelistí. V horečce vidím touhu po lásce a obětí, po pozornosti, po péči. Bolest hlavy mi pak připomíná všechen ten stres, tlak, který jsem zažívala v posledních třech letech. Taky jistou přehlcenost a bytí v myšlenkách, místo v těle, v prožitku. Čelisti mám spojené se strnulostí, s potlačováním vlastního hlasu, s ignorováním sama sebe.


Krční páteř. Její bolest souvisí s neschopností vidět věci z různých úhlů, se strachem z budoucnosti, s nedůvěrou ve vlastní hodnotu. S tím jsem se hodně potýkala.


Ucho. Naslouchání. Vím, že jsem dloooouhá léta nenaslouchala sama sobě. Neslyšela jsem svůj hlas, popírala sama sebe, ignorovala, potlačovala. A přesto, že už v posledních měsících sama sebe poslouchám a jednám dle toho, co chci, tak jsem opomněla naslouchat druhým, hlavně příteli. Nechtěla jsem slyšet, co říká. Nedokázala jsem to totiž přijmout, srovnat se s tím. Je to pro mě totiž dost těžké téma. Uvědomuju si, že místo toho, abych mlčela a nechala jeho slova působit na srdce, tak jsem ho přerušovala, reagovala ve strachu a smutku a vyjadřovala jen svůj pohled a svoje názory. Už to chápu. Už to vidím. A právě bolest ucha mi to jen akcentovala. Možná, že kdyby mě ucho nebolelo, tak bych si to tak rychle nezvědomila.


Rýma. Kašel. Kvůli rýmě oslabený čich a chuť. S tím je spojený dech, život, důvěra v život, taky to, že ne vždycky všechno, co nám přijde do cesty, nám voní a je nám po chuti, ale je třeba to přijmout. Hodně dlouho jsem umírala zaživa, neměla jsem důvod k radosti a dusila jsem se. Nemohla jsem volně dýchat. Taky jsem některé věci, které přicházely, nemohla strávit a řešila jsem je pořád dokola.


A tohle všechno jsem za svůj život hodně řešila a prožívala. A jestliže jsem něco z toho všeho v rámci rituálu vypustila, je jasné, že je třeba to dočistit v těle. A proto to přijímám a důvěřuju v proces. To je u mě taky novinka. Dřív jsem byla nemocná proto, protože jsem byla psychicky na dně. Teď jsem nemocná, protože tělo potřebuje odpočinek a zpomalit. Tělo je sice unavené, ale moje mysl je živá, radostná a plná kreativity. Děkuju za to!


Když se tělo léčí, tak to bolí. Ale chce to čas a hlavně důvěru v proces.

Takže když se tělo léčí, tak to občas bolí. Někdy to bolí chvíli, jindy déle. Ale důležité je dát tělu čas a důvěřovat v proces. Netlačit na pilu. Já jsem byla vždycky ten typ, kterej když onemocní, tak se tím totálně vystresuje, obviňuje se, co udělal špatně, a tím se ještě víc rozbombil. Teď už vím, že nemá smysl si nic vyčítat. Tělo si řekne samo, když potřebuje chvíli klidu.


Když se tělo léčí, chce to čas. Vždycky jsem se snažila uspěchat proces léčení. Rychle rychle, musím bejt zdravá, protože příští týden musím jít tam a pak tam a udělat tohle a tamto.... Ne, nemusím. Ne, není to důležité. Nemusím být všude. Nemusím tam být na sílu. Nemusím.


Když se tělo léčí, tak prostě mu dej ten prostor. K tomuhle jsem si musela projít mnoha nemocemi a bolestmi. Ale nakonec jsem pochopila. Prostě důvěřuj procesu. Důvěřuj sobě a svýmu tělu. Buď v klidu a nezlob se na sebe. Užij si to, že můžeš odpočívat, být sama se sebou a prostě jen být.


Děkuju!

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page