top of page

Kousek od dalšího vyhoření?

Aktualizováno: 29. 10. 2023

Někdy se tak cítím. Jako že už nemůžu dál. Že už nechci ty věci "přetrpět" a "vydržet"... Že bych měla (samozřejmě, jak jinak?)... A kdybych s tím přestala, tak co by bylo? Jaká by byla budoucnost? Co bych dělala? Jak bych se živila? Jak bych to zvládla?



Tomu se říká strach z budoucnosti. Strach. Cítím strach a nejistotu. Všude, ze všech stran, na mě vybíhají věty, že mám věřit v proces a že mám pustit, co už mi neslouží, aby mohlo přijít něco jiného, lepšího. Ano, já s tím souzním. Jenže je to tak děsně těžký! A děsivý!


Nedávno byl úplněk v Beranu. Udělala jsem si takový menší výklad karet od moon.alchemi a co mi tam vyšlo? No, jako už víckrát, mi jako první padla karta, která znázorňuje transformaci jako ženy. Přijetí svého ženství, svého cyklu jako dar, následování měsíčních fází a prostě přijetí sebe jako ženy. Na tuto cestu přijetí jsem se vydala už před nějakým časem a myslím, že jsem se posunula. Cítím se víc žensky, sama sebou a mám se radši. Už si víc uvědomuju, co je to ta ženská esence a energie a pracuju na jejím probuzení.

Druhá karta mi padla už poněkolikáté. Transformace. Je třeba pustit, na čem lpím a už mi to neslouží. Transformace je nevyhnutelná a má mě posunout kupředu, abych mohla žít svůj potenciál. Jsou tam znázorněny také strachy a obavy ze změn. Ale právě ty je třeba překonat, protože jen ty mě brzdí v rozletu. To dost vypovídá o mé momentální situaci, protože já směřuju k té změně, vím, že je potřeba, ale bojím se. Na čem lpím? Čeho se držím, přestože vím, že to nemá smysl? Lpím na vzorci, že musím zůstat v práci a vydržet to. Baví mě to? Ani ne. Možná někdy. Ale vesměs vím, že to není obor, ve kterém chci setrvat. Drží mě tam strach z finanční ztráty, strach z budoucnosti. Lpím taky na svém vztahu. Vím, že jej nechci opustit, že chci na něm pracovat, protože si myslím, že to má smysl a mohlo by to fungovat. Ale někdy už jsem unavená... Cítím se jak součást vybavení bytu a že vlastně nejsme nikdy plnohodnotně spolu, že neinvestujeme ten čas, že nejdeme v našem vztahu hlouběji a dál. Emočně mě to vyčerpává. Zde samozřejmě hraje velkou roli strach z opuštění.

Třetí karta byla síla elementů. Nacházení elementů Země v sobě a v přírodě. Každý element totiž něco znázorňuje a nalezneme ho i v sobě. Oheň můžu najít třeba ve svém lůně. Já ho mám trochu pohaslý, takže si zvědomuju, že je třeba jej rozdmýchat. Že obecně mi ten oheň v životě chybí, ten drive, vášeň... Zažívám to jen málokdy, když třeba se opravdu chvíli věnuju něčemu, co mě baví. Třeba teď, když píšu :)), nebo když mluvím o něčem, co mě zajímá, když cestuju, tancuju (ale bez pravidel), poslouchám podcast a představuju si, že nahrávám podcast 😁 - to by mě totiž hodně bavilo. Ale těch situací je málo. Spíš cítím únavu, vyčerpání, nechuť...v normálním životě, v normální denní rutině. Uzemnění celkem cítím, hlavně když chodím bosky a jsem v přírodě. Tam cítím propojení se zemí a to mě uklidňuje. Voda symbolizuje emoce, jak plynou. V poslední době nechávám emoce více proudit - když se cítím fakt smutná, brečím. Když se cítím naštvaná, tak to zkouším nechat projít, zanadávám si, zakřičím si v autě... Ale obecně se vztekem mám problém, protože mám tendenci ho v sobě dusit...a to pak je fakt peklo. Cítím pak tlaky na hrudníku, celý tělo mám v tenzi a vím, že to musí ven, ale nejde to. Učím se, že vztek je v pořádku. Že to není žádná hnusná zlá emoce. Je to jen znak narušení hranic. A zde pak přichází přemýšlení o tom, jak jej zdravě vyjádřit, aby nebyl devastující pro mě i okolí. No a poslední je vítr - mysl. Myšlenky mají proudit, má proudit kreativita a fantazie. Tady si dovolím jen občas pustit fantazii, když něco tvořím. Ale často jsem spíš zaseklá v přemýšlení, pitvání všeho a analyzování. Chci začít s meditacemi, kde se myšlenky jen pozorují a nehodnotí.


Je toho hodně, na čem zapracovat. Jako vždycky, Jen prostě mám pocit, že to se mnou pořád dost mele, řeším vztah, sebe, práci... A někdy už cítím, jak mi tělo dává najevo, že to jako stačí! Že tohle není pro mě dobrý, že trpím a ono taky. Že lpím na něčem, co nemá pro mě budoucnost, jen hlava se mi snaží dávat důvody a argumenty, proč bych se měla cítit jinak, proč bych měla setrvat, vydržet, vždyť to přece není tak hrozný..... Je, nebo není?


Sedím teď na terase, koukám na moře, píšu, je teplo, jsem v klidu, nikdo na mě nemluví.... a to teď potřebuju. Klid. Hlavně v sobě. Kdybych mohla, tak někam odletím, nebo třeba jen odjedu do nějaký chatky v přírodě. A prostě jen jsem. Bez tlaku, bez povinností, bez všeho, co není třeba. Prostě jen být... To by bylo! Jenže to jen tak nejde. To by bylo přece moc jednoduchý, ne?


Přemýšlím a myslím, že tady tyhle vlny, který zažívám - že chvíli tak nějak v pohodě a pak zas emoční výkyv, nepříjemno, tlak, tendence už se na to fakt vyprdnout... že tyhle vlny jsou prostě ta transformace, že se to ve mně tak nějak skládá, předělává, ladí... a pak, když už to bude poskládaný, tak přijde to dokončení, to finále, to opuštění toho všeho, co mi už neslouží. A pak zbyde místo pro to lepší, co si přitáhnu.


Jak to máš ty? Prožíváš něco podobného? Napiš mi :)

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page