top of page

Měla bys být víc ženská...

Aktualizováno: 29. 10. 2023

Na tohle téma jsem psala krátký text na svém Instagramu @radus_afros.cz. Každopádně ráda bych ho rozvinula i zde, protože tahle věta "Měla bys být víc ženská.." mi hodně měnila život.



Když jsem ji od svého přítele uslyšela, nechápala jsem, co tím myslí. Dost mě to zabolelo. Co to znamená? Jak jako být víc ženská? Slyšela jsem i nějaké stížnosti na to, jak se oblékám doma...nebudu tohle úplně rozpitvávat. Podstatou je, že jsem se cítila poníženě, nedostatečně, pitomě, že nejsem dost, že není důvod, proč by mě měl někdo mít rád... Byl to dost nechutnej koktejl pocitů, kterej mě dostával ještě víc dolů na dno, ještě víc mě nutil cítit se jako kus hadru, jako nikdo. Moje sebevědomí si vzalo dovolenou a nastoupilo období sebelítosti, sebepohrdání, beznaděje, období oběti... Kdo vlastně jsem? Kdo mám být? Co mám udělat, abych dostala trochu lásky?


Cítila jsem se jak nikdo, jak hadr.... že jsem k ničemu, že nejsem dost žena.... Dost to bolelo.

Tohle všechno se dělo navíc v období covidu, kdy jsem ztratila práci - tanec, ztratila jsem svůj smysl života - že jsem tanečnice, lektorka a rozdávám lidem radost a rozšiřuju jim obzory a bavím je... Ztratila jsem sebe. A pak mám být víc ženská? To jsem nedávala... Velmi často jsem brečela a cítila jsem obrovskou díru v hrudníku (podobně jsem se cítila, když mi umřela máma a když na to někdy pomyslím hlouběji). Ta díra děsně bolela a nešla zacelit. Měla jsem pocit, že tady na tom světě nemám svůj úkol, nemám ten smysl, nemám to, co tu mám vykonat, jsem k ničemu. A navíc nejsem ještě dostatečně ženská, atraktivní, prostě jsem úplně zbytečná. Nazvala bych to jistým typem vyhoření. Nebo se to dá taky nazvat tak, že jsem byla prostě úplně v prdeli 🤷🏻‍♀️


S tím se váže to, že jak mi ubývalo sebevědomí a cítila jsem se víc na hovno, tím méně jsem se snažila o sebe pečovat... Protože jako proč? K čemu? Vždyť na mně nezáleží. Slyšela jsem, jak si mám najít normální práci, že se mám vzchopit, že se zas tak nic moc nestalo, no tak prostě netančím, no, tak budu dělat něco jinýho. Jak jako??? Jak něco jinýho??? Na tomhle dělám od svých 17 let!!! Investovala jsem do toho skoro celek svůj život, a ono se jako nic nestalo??? Nedokázala jsem tyhle rady brát neosobně. Brala jsem si je velmi osobně. Jako by mě nikdo nechápal.


Moje cesta k sebepoznání vedla hlavně přes bolest. Bylo to utrpení, ale dovedlo mě to k lepšímu já.

Dneska už vím, že jsem se nechala hooooodně ovlivnit mými sabotéry v hlavě, strachem, beznadějí a taky řečma ostatních lidí, co bych měla a co neměla. Ano, byla to chyba. Ale pravděpodobně bych bez těch chyb nebyla teď tady tak, jak jsem. Mohlo to třeba proběhnout jinak, mohla jsem se na cestu sebepoznání dostat určitě i jiným způsobem... ale bylo to právě takhle. Přes bolest. A tak přesto, že to bylo fakt hrozný a už to nechci zažít znova, mě to posílilo a dovedlo sem. K lepšímu já. Ne nejlepšímu 😁, ale k lepšímu, k vědomějšímu.


A co to teda jako je to, že mám být víc ženská? Myslí se tím nosit sexy prádlo? Nosit sexy oblečení i doma? Být nejlepší milenka, přítelkyně, matka, dcera, být výkonná v práci, vydělávat ranec, do toho být furt veselá, dobře naladěná, milá, uklízet, vařit, užívat si života, sexu, do toho mít svoje koníčky, sportovat, mít dokonalý vlasy, chodit na podpatkách...? Hm? Co z toho? Nebo všechno naráz?


Nemusím nic, nemusím splňovat přání ostatních. To kouzlo musí vycházet ze mě, z toho, že se mám ráda taková, jaká jsem.


Já říkám, že nemusím nic z toho. A ty taky ne! A hlavně, vyjmenovala jsem spíš takový vnější stránky, věci, co se odehrávají v tom vnějším světě, masky, který nosíme, oblečení, falešný úsměvy, tlak na výkon, tlak na to, jaké máme být, co si ostatní představují, co chce společnost, náš partner, naše okolí.... Dřív mě to semlelo, dneska říkám srát na to! Jasně, že se mi tyhle věci občas honí hlavou a já se nechám strhnout tím proudem, že jako bych měla dělat normální práci, že bych měla nosit sexy oblečení, že bych měla být ta zářivá žena, co má vždycky dobrou náladu, má chtít děti a rodinu a psa a má být šťastná. Ale pak se z toho probudím a vím, že nemusím vůbec nic. Že tohle není to ONO. To kouzlo, ta záře ženy, to musí jít zevnitř. To pochází z toho, že se ta žena má ráda taková, jaká je, je si vědomá svých dobrých i "špatných" stránek, ví, co potřebuje a chce, tvoří, pláče, šílí, ale taky se směje, je někdy pitomá, někdy zas moudrá, nebojí se svojí menstruace, mluví o věcech, o kterých je třeba mluvit, dělá, co jí baví a neposlouchá strachy a kecy ostatních. Nebere si je osobně. Je odvážná. Oblíká si, co chce, nosí volný šaty, pohodlný, běhá bosky po trávě a nebo taky po asfaltu, jde si za svým snem, ať už je to cokoli - mít rodinu, být spisovatelka, doktorka, psychoterapeutka, být sama sebou. Všechno je správně. A tohle nepíšu jen pro vás, co to čtete, ale HLAVNĚ pro SEBE, abych si připomněla, co je podstatný! Pro mě.


Už jsem unavená z toho tlaku na výkon, z těch masek a lží. Už mám toho dost!

Už jsem unavená honit se za výkonem, za obnosem peněz. Už mě nebaví dokazovat všem, že jsem ta nejlepší, úžasná, dobrá v tom a tom.... Už mě unavuje dělat věci jen proto, že se tak dělají! Už mám dost těch masek, co jsem nosila a co nosí ostatní, těch přetvářek, lží, toxického prostředí. Už nemůžu tohle akceptovat. A přesto, že tohle se ve mně odehrává, tak nejsem zatím připravená udělat odvážné kroky, které by mě osvobodily od tohohle. Od toho zacyklení. Toužím se osvobodit ze zakletí. Taky dělám stále chyby a stále nežiju tak, jak bych si přála. Stále mě něco drží zpátky. Strach. Strach z neúspěchu, strach z opuštění, strach z neznáma. Ale já vím, že to dám! Asi ne dneska...ale dám! Už k tomu kráčím, jen mi ještě zbývá nějaký kousek ujít. A pak tam budu!


Ptáš se, jak jsem se z toho dna dostala? Řekla jsem si o pomoc. To mi dalo hodně zabrat. Uznala jsem, že to sama nezvládnu. Že všechno vidím pořád ze svojí perspektivy a potřebuju někoho, kdo to uvidí z neutrálního bodu. Spolupracovala jsem s koučkou Viki, která mě přivedla na knihu Pozitivní inteligence a k problematice vnitřních sabotérů. Dodnes mi tohle slouží. Snažím se probudit svého mudrce a umlčet svého soudce a zbavit se módu oběti a people pleasera (člověk, co se snaží zavděčit ostatním). Začala jsem díky Viki hledat, co můžu pro sebe udělat, co můžu dělat jinak. Přivedlo mě to na cestu otevření se zkoumání a seberozvoji. Udělala jsem si kurz na kadeřnici, make up kurz a chtěla jsem otevřít kadeřnictví. Nebyla to ta správná cesta, ale já děkuju, že jsem to absolvovala. Ztratila jsem hodně peněz na tyhle cestě.... ale dneska to vidím jako investici. Bavilo mě se učit nový věci. Bavilo mě být začátečník.


Když cítíš, že to nezvládneš sama, nevadí. Řekni si o pomoc! Není to ostuda.

Další částí mého příběhu je to, že jsem narazila na Sandru Medojeda, terapeutku, která mě vyslechne, vede mě otázkami do hlubin mě samotné. Někdy to bolí. Ale moc mi to pomáhá. Už jen to, že mě vyslechne. To mi totiž v životě dost chybí. Naslouchání. Mnoho věcí neřeším doma, protože cítím, že to nemá úplně smysl, že to není slyšeno. Proto moc oceňuju, že můžu v bezpečném prostoru sdílet, co mě trápí, jsem pochopena a přijata. Pokud váháš, zda jít k terapeutovi, tak já ti to maximálně doporučuju. Není to ostuda. Je to péče o duši! Tak jako chodíme cvičit, jíme doplňky stravy a řešíme naše fyzické tělo, je na čase starat se i o naše vnitřní pochody, o naši duši.


Jsem vděčná za to, že se mám radši. Že dokážu říct, že mám ráda svoje břicho! To je mega úspěch.


A jak to mám teď? Mám se radši. Dokážu víc ocenit sama sebe. Víc vnímám, co bych potřebovala a co bych chtěla. Momentálně se snažím uchopit, co chci dělat, mám v hlavě nějaký koncepty a chci dát dohromady nějaký zajímavý projekt, který propojí tanec a seberozvoj. Těším se taky na kurz facilitátorky ženských skupin (vedením ženských kruhů apod.). Přijímám víc svoje tělo, už dokážu říct, že mám ráda svoje břicho 🙏. Cvičím pro zdraví, ne pro svaly nebo uznání. Oblíkám si pohodlný oblečení, ušitý v Česku, s duší. Piju kakao a spojuju se sama se sebou. Dělám si svoje malý rituály, protože mi to dělá psychicky dobře. A píšu tenhle blog 😁. Děkuju za to, že se mám radši, fakt moc! Ještě nejsem tam, kde bych chtěla v tomhle být, ale jsem za to šťastná. Snažím se přijímat i svoje šílený já, který brečí, je nasraný, nespokojený.... je to těžký... ale je to proces.


Máš taky svůj příběh? Napiš mi ho do komentáře. Budu ráda za sdílení. A pokud jsi muž, i ty piš :) . Jsem vděčná, že můžu sdílet a že mi to pomáhá. A třeba to pomáhá i vám!


Buď sama sebou, buď ty! Nedělej změny na sobě pro druhé, ale jen pro sebe!

Takže když ti někdo řekne, že máš být víc ženská.... Tak se podívej sama do sebe, co to s tebou dělá? Cítíš se být sama sebou? Pokud ne, pracuj na tom. Ale nedělej nic pro někoho druhého, neoblíkej si něco, v čem se ty sama necítíš, nepřetvařuj se, protože to tě ještě víc sejme. Kašli na to, co od tebe ostatní očekávají. Jen ty víš, kdo jsi a co potřebuješ a v čem se cítíš dobře.



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Komentáře


bottom of page