Temná část roku začala a s ní začala práce nejen se stíny, ale taky s hranicemi. S tím vším je propojeno i téma přehodnocení toho, co se v mém životě nachází, co má smysl, a co naopak smysl postrádá. Zavolaly si mě karty bohyně Kálí, která pomáhá sekat vše, co už do života nepatří, a dává zrod tomu, co je potřeba.
Hodně přehodnocuju svůj vztah sama k sobě. Jsem k sobě vždy 100% upřímná? Pravdivá? Říkám si pravdu? Nebo zavírám oči před určitými věcmi a nechci je vidět, i když jsou zjevné? Lžu si? Ubírám ze svých přání a potřeb a nechávám své hranice nehlídané? Možná ano. Vlastně moje intuice mi říká, že rozhodně ano. Že nejsem pevná ve své obraně svých hranic. Nejsem důrazná. Snažím se samu sebe přesvědčit o určitých skutečnostech, které asi skutečné nejsou a jsou jen bláhovým přáním.
Když jsem začala pracovat s kartami bohyně Kálí, bylo jasno. Už jsem ji dávno povolala, nevědomky. Už se mnou dávno začala pracovat a připravovat mě na další kroky. Ať si kdo chce myslí co chce - karty jsou intuitivní záležitostí. Mně fungují a vždy mi dají nějaké poselství, které sedí. A takto se mnou pracují i karty bohyně Kálí. Jsou děsivé, svým způsobem. Třeba ještě v létě bych si je nepořídila a možná by mi přišly fakt moc! Ale teď? Lákají mě. Souzním s nimi. Vidím v nich něco, co je třeba vpustit do mého života. Možná je to na jedné straně divokost, ráznost a jasné vymezení a obrana mých hranic a uskutečňování mých přání. Na straně druhé je to i určitá jemnost a laskavost, kterou Kálí také představuje. Jakési zvědomění si toho, že ne vždy je nutné bojovat zbraněmi a sekat, ale že někdy je třeba naopak vše nechat být, opustit, v tichosti, laskavosti k sebe sama. Celkově je to asi odvaha vykročit směrem k novým dobrodružstvím, směrem k něčemu novému, jinému, neznámému, ale potřebnému. Jakýsi krok kupředu. Růst. Osvobození se od toho, co bylo, oproštění se od toho, kdo jsem byla, co se stalo nebo nestalo. Jít vstříc zrodu něčeho dalšího.
Cítím, že mě brzdí strach. Strach z osamělosti. Strach z neznáma. Cítím, že proto přešlapuju na místě a čekám. Čekám, že se stane zázrak. Ale on se nestane. Je ve mně strach z toho, co bude dál? Proč to nejde tak, jak jsem chtěla? Vždyť jsem se přece tolik snažila! Dala jsem do toho tolik energie! Tolik, tolik, tolik.... No, a to je možná ono. Snažila jsem se až moc. Až moc. Chtěla jsem to přetvořit, posunout na vyšší level, vždyť by to šlo! Ale nejde. Možná je čas to prostě pustit. Jenže je to tak těžké. Myslím, že to ve mně zraje, ale ještě to nedozrálo. Ještě se asi musí něco stát. Ale až se stane, co je potřeba, tak nastane čas to opustit. S bolestí. S lítostí. S nepochopením, proč to nešlo. Ale s věděním, že to tak musí být. Jinak nedojde k růstu, který je třeba. Který chce být uskutečňován.
Comments