top of page

Na Healingu jsem cítila, že cítím

Na tenhle festival jsem se fakt moc těšila. Minulý rok jsem viděla videa a příspěvky z minulých ročníků a moc jsem tam chtěla taky! A tak jsme si s kámoškou koupily lístky z limitované edice (skoro rok předem). A jak se mi Healing líbil? Co jsem tam zažila? No, rozhodně velkou škálu emocí!



Prvotní emoce byly, řekněme, rozpačité. Přivítalo nás parkoviště u dálnice, které bylo celé rozbahněné (a to ještě ani moc nepršelo). Kufr, který jsem s sebou táhla, jsem musela položit na zem, a tím pádem byl celej od bahna. Tohle mi ještě přišlo celkem k smíchu. Čekaly jsme na autobus, kterej nás měl přemístit do kempu. Přijel a byl celej narvanej lidma, včetně přeplněného prostoru pro zavazadla. To už jsem se smála míň, ale poté, co jsme se do autobusu narvaly, jsem si aspoň oddechla, že jsem všecky zavazadla nanesla dovnitř. A jely jsme...asi půl hodiny, přičemž na dalších zastávkách nastupovali další lidé, kteří už ale pomalu neměli kam se vlézt. Byla to doslova tlačenka. To už jsem si říkala, že ty busy nemaj úplně vymyšlený. Ale budiž :) První den bývá vždycky největší nápor.


Při vstupu do areálu mě polilo horko. A to nebylo jen z toho, že jsem v buse umírala vedrem mezi tolika lidma, ale hlavně z pohledu na to nekonečný hnusný bahno, který bylo všude. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem udělala velkou chybu, když jsem nedala na svoji intuici a nákup gumáků smetla ze stolu. Další super příběh následoval - neměly jsme stažené vstupenky, jen místenku na auto a místenku ve sdíleném ženském glamp stanu. Do e-mailu nám to prostě v pdf nepřišlo, tak jsme to neměly. Bylo nám řečeno, že si to musíme jít stáhnout, ale signál je na kopci :D Tak jsme tam nechaly všechny věci a šly jsme na túru serpentinama do kopce hledat signál :D Pominu fakt, že stažení pdf vstupenky bylo složitější, protože to bylo přes nějakou aplikaci... Trvalo nám to asi půl hodiny :D Slavnostně jsme se vrátily ke vstupu, získaly náramek se vstupem a nechaly jsme se navigovat přes širo širé bahno do našeho stanu. Tenisky jsem v tu ránu měla totálně od bahna. Včetně kufru. To už nám na náladě trošku ubralo.



Bahno nás provázelo celým festivalem :D Tady jen malá ukázka - a to je nic, to už je druhý den, kdy bahno aspoň na některých částech trochu ztuhlo a nebylo tak hluboké. Každopádně netušila bych, že to na Healingu bude vypadat fakt jak na metalovým festivalu, kde se lidi brodí bahnem až po kotníky, někdy kolena :D. Jakože ještě doma jsem si říkala, že nebudu negativní a nebudu malovat nejhorší variantu. Ale světe, div se, moje představy se zhmotnily :D. První den jsme každopádně strávily ve stanu, protože začalo pršet, a tím pádem se bahno zhoršovalo. Jediným světlým bodem byl náš stan, ve kterém sice byla zima a vlhko, ale byl fakt hezkej, dalo se v něm postavit, bylo v něm čisto, nafukovací matrace, polštáře a deky. Za to jsem fakt ráda. Usínala jsem ten den s myšlenkou, že teda tady asi celou dobu nevydržím, pokud tyhle bahenní lázně budou pokračovat.


Druhej den jsme šly na procházku za signálem, daleko do kopce, a během chůze jsme se shodly na názoru, že tyhle podmínky jsou fakt hrozný a že asi pojedeme domů. Půjdeme na pár přednášek a zabalíme to. Ten den už svítilo sluníčko a pro mě to bylo asi zásadní, protože se mi trochu napravila nálada.

První naší přednáškou byli moji oblíbenci Brain We Are. Miluju jejich podcast, a tak je jasný, že jsem je musela konečně vidět i naživo. Když pominu to, že jsme první hodinu stály v bahně, byla to moc fajn a zábavná přednáška, řekla bych, že to byl takový souhrn nejhlavnějších věcí, které probírají v podcastu. Přesto mě to bavilo a pomalu se mi začala moje negativita nabourávat.


Pomalu se mi během dne začala negativita nabourávat a já jsem si říkala, že to tady ještě jeden den dám!

Kámoška ale měla jasnej názor, a to, že prostě chce jet domů. Šly jsme ještě na přednášku Denisy Palečkové, která se zabývá vztahy. Tajemství šťastných vztahů chtěli vědět všichni, takže se před budovou, kde se povídání mělo konat, vytvořila neuvěřitelná fronta, jakou jsem fakt dlouho neviděla. Samozřejmě kapacitně jsme neměli všichni šanci se tam dostat. Naštěstí postupem času dali repráky i ven, a tak jsme si sedly před budovu a poslouchaly tam. Denisa povídala fakt suprově. Vysvětlovala žensko-mužskou dynamiku vztahů, proč si nerozumíme, proč vznikají hádky a nepochopení. Dávala i příklady a já jsem si říkala, jako by mluvila o mně :D. Taky byla velká škoda, že tam nebyl přítel a neslyšel to, protože spoustu věcí by možná taky pochopil. Každopádně já si myslím, že právě kvůli tomu, že je dnešní společnost tak orientovaná na výkon, na peníze, tak nezbývá moc prostoru na zklidnění, na napojení se na sebe, na smysluplnou komunikaci, na pochopení toho druhého, na to, abychom více fungovali jako muži a ženy. Principy toho, jak fungují ženy a jak fungují muži jsou tu s námi xy let. Ale my jsme je začali ignorovat. Ženy se snaží vyrovnat chlapům. Tím vzniká obrovskej tlak na výkon, na to, abychom pořád měly nějaké výsledky, abychom byly racionální, logické, abychom nebyly "hysterické", abychom nevyjadřovaly naše emoce. To je zabijácké! Já to na sobě cítím, taky jsem tak žila, že jsem jela jen na výsledky a na výkon, a pořád mi nebylo nic dost dobré, protože přece musím pořád něco dělat a dokazovat, že jsem dost! Jinak nebudu nic a nikdo...


Krásně taky vysvětlila, že my ženy chceme, aby muži byli jako my. A muži zase chtějí, aby ženy byly jako oni. To můžu potvrdit. Taky chci, aby můj přítel byl víc všímavej, aby mě viděl, abychom spolu trávili víc smysluplného času, aby mě třeba sám od sebe objal nebo mi řekl, že mě má rád. Dovedu si představit, že přítel si zas říká, proč se chovám tak nesmyslně, proč nepřemýšlím logicky, proč neřeknu jasně a stručně, co chci, proč mu nemůžu dát chvíli klid a proč po něm pořád něco chci. Věřím, že když si oba dva dají čas a pochopí, jak fungují ženy a jak fungují muži, mohou snadněji přijmout to, jak se ten druhý chová a přizpůsobit tomu komunikaci. Na tomhle bych moc chtěla zapracovat, protože vím, že mnoho zbytečných konfliktů vzniká právě kvůli tomuhle.


Kdyby si oba dva v páru dali čas a prostor a zajímali se o to, jak fungují ženy a jak fungují muži, snadněji by mohli přijmout, proč se ten druhý chová jistým způsobem. Vznikalo by pak méně zbytečných konfliktů.


Anet nakonec v pátek odjela. Já jsem svou negativitu přerámovala a cítila jsem, že chci zůstat do soboty, protože v pátek chci jít na zajímavé přednášky a workshopy a že by byla škoda odjet. Poprvý v životě jsem komunikovala, že něco chci jinak než ten druhý. Cítila jsem vinu, že kámošku nechávám odjet, přestože jsem ji přivezla, a je tudíž mojí povinností ji zase odvézt zpět. Bylo osvěžující, že jsme si to dokázaly říct narovinu, nikdo se na nikoho nezlobil a nezanechalo to v nás žádnou zášť či křivdu. Za to jsem moc vděčná! Poprvé jsem dala najevo, co chci já bez ohledu na to, jestli se to shoduje s názorem toho druhýho. Musím se za to zpětně pochválit.


Jsem na sebe hrdá, že jsem to dala, že jsem se nenechala smést negativitou a vzala jsem si z té situace, co jsem měla. Určitě zajímavou zkušeností pro mě byl workshop na napojení se s lůnem. Ze začátku to bylo dost těžký. Zkoušely jsme nějaký vizualizace, uvolňovaly břicho, čelist a vydávaly zvuky. Zvuk totiž má hodně co dočinění s pánví, s lůnem. Hrdlo je propojené s lůnem. Já jsem zablokovaná. To vím už delší čas. Nešlo mi si dovolit vydat nějaký zvuk při vydechování, prostě jsem v přítomnosti mnoha lidí nemohla, byla jsem jak zamrzlá. Taky mi nešla uvolnit menší část v podbřišku, ať jsem se snažila sebevíc, prostě jsem cítila, že pořád jsem mírně zaťatá. Celej ten workshop byl pro mě dost psychicky náročnej. Ale jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela. Po jeho konci jsem byla úplně vyčerpaná, chtělo se mi spát. Ale "musela" jsem ještě na další přednášku. Každopádně tenhle workshop měl dohru ještě doma. Asi v neděli mi neskutečně vytuhla čelist. Fakt strašně mě bolely žvýkací svaly, že jsem to nikdy nezažila. V pondělí jsem si pak zašla na fyzio, čelist už jsem tak necítila, ale fyzioterapeutka mi ji prohmatala a byla to fakt bolest! Tím se mi jen potvrdilo to, že zatínám zuby, zatínám čelist a zatínám i svaly pánevního dna. Praktikuju teď dýchání a masíruju si břicho, abych se mohla uvolnit. Ale ještě mě čeká nějakej kus cesty!


Moje duše si přeje žít svobodu. Je to její esence. Svoboda je esence, kterou si má tady na tomto světě odžít.

Na poslední přednášce/workshopu jsme hledali svoje poslání. Ale ne ve smyslu práce, nebo toho, co máme poskytovat druhým. Ale co máme poskytnout sobě. Hlavní částí byla vizualizace, kde jsem se (sice těžce, ale přece) spojila se svou duší a vyplynula z toho svoboda jako klíčové slovo. Nebylo to nic woooow, ale vlastně mi to potvrdilo to, co cítím většinu života. Potřebuju se osvobodit, být svobodná. Ale ne ve smyslu, že chci být sama, bez vztahu nebo lítat v oblacích. Ale být svobodná sama v sobě, ve svém těle, tvořit, být svá, autentická, dělat, co mě baví, dělat, co má pro mě smysl, být svobodná ve vztahu - být pravá, prožívat, být odvážná, nastavovat si svoje hranice a respektovat (sebe i toho druhého). Je to vlastně nesmírně ulevující, když si to člověk uvědomí, co chce a potřebuje. Jen je občas těžká ta realizace. Vím, že chci pracovat na své esenci a věřím, že to dokážu!


Na Healingu mě nejvíc léčilo odpojení od internetu a les.

A co mi dal Healing festival? Emoce. Napojení na sebe. Přestože mě festival nenadchl a asi už tam nikdy nepojedu, nesmírně mě tam léčila příroda a to, že jsem byla na chvíli mimo telefon, mimo internet, mimo Instagram a mimo signál jako takový. Prostě jsem jen byla... Nasávala jsem přírodu, babrala se v bahně :D a cítila, jak cítím. A za to moc děkuju.





18 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

コメント


bottom of page