top of page

Udělej vše, co je v tvých silách


Tím se poslední měsíce a roky řídím. Mluvím teď o sobě a o vztahu, ve kterém jsem 5 let. Nic není ideální, a když se nedaří, je to depka... Ale já vím, že tady je potenciál pro zlepšení a spokojenost. A tak jsem zkusila retreat pro páry a jsem nevýslovně vděčná, že můj partner do toho šel se mnou, otevřeně, bez nějakých předsudků... Napadá mě opravdu jen slovo VDĚČNOST.


Jsem fakt moc vděčná!

Nebudu tady popisovat, co jsme tam dělali, nebudu tady rozpitvávat detaily, protože to se fakt nehodí. Ale chci spíš poukázat na to, že dneska jsou možnosti, které můžou pomoct porozumět si navzájem, vybudovat respekt a větší blízkost. Dřív, za dob mých rodičů, nic takového nebylo. A je to škoda! Protože spousta nepochopení, nedorozumění a bolesti vznikalo bez nějakého hlubšího pochopení, proč se tak děje. Nebylo tolik zdrojů, nemluvilo se o tom, nebyly žádné kurzy,... a pokud byly, tak nebyly tak vidět a ne každý se k nim mohl dostat. A tak se lidi zraňovali, docházelo k dalšímu nedorozumění, odpoutání, odloučení,.... a pak k rozvodu. Myslím si, že kdyby třeba moji rodiče šli na takovej retreat pro páry, tak by se něco v jejich životě změnilo. A třeba by je to sblížilo. Ale samozřejmě by museli oba dva být otevření tomu, že to bude něco nezvyklýho, novýho, že je čeká příliv emocí, výstupy z komfortní zóny,... A pravděpodobně by na tohle nebyli asi připravení. A proto je to na mně, je to můj úkol udělat něco jinak, neříkám, že lépe, jen jinak, využít možnosti, které nabízí tento náš moderní svět, a udělat krok kupředu k většímu pochopení sama sebe, ale i vztahů a mužů.


Jsem vděčná za to, že dneska se můžeme více dozvědět o tom, jak my sami fungujeme a jak fungují a mohly by fungovat naše vztahy.

Jsem vděčná za to, že dneska můžeme jít na terapii, že můžeme jet na pobyt pro páry, že se můžeme dozvědět víc o tom, jak my sami fungujeme a jak fungují a mohly by fungovat vztahy. Jsem vděčná, že se to můžeme učit a díky tomu vnést do našeho života něco nového a třeba i funkčního. Že se můžeme více navzájem pochopit a respektovat. Že můžeme zlepšit naše vztahy, učit se spolu komunikovat, učit se o tom, co to je ta ženská a mužská energie, proč muži chtějí mít doma klid a ženy zas mají tendenci pořád něco zlepšovat. Proč muži chtějí svobodu a ženy zase chtějí vztahy a je to pro ně mega důležité. Samozřejmě zobecňuju. Ale prostě mi jde o to, že je super, že se o tomhle více mluví, a my můžeme lépe nahlédnout na to, jak to máme doma, proč to tak máme a že je prostě fakt šance rozumět si víc a být spokojenější a šťastnější spolu, a přitom i každý sám v sobě. A dokončím tenhle "odstavec vděčností" tou hlavní vděčností, která směřuje k mému příteli - jsem vděčná, že jsi otevřenej novým věcem a že jsi tohle všechno se mnou podstoupil, a věřím, že to mělo a má smysl.



Budu teď mluvit zase víc o sobě :)) a posdílím s vámi, že pro mě to bylo fakt mega náročný, ten retreat. Věděla jsem, že to bude pecka, ale netušila jsem, že mě to hned první večer sejme. Při sdílení s dalšími dvěma páry mě přemohly emoce z toho, jak to teďka máme a bylo pro mě i silné slyšet, jak to vnímá partner. A když prostě slyšíte ta slova nahlas, jak to je, jak to on vnímá, i když to víte, tak je to prostě silný. A mě to dohnalo k slzám. Musela jsem pak odejít na vzduch a vybrečet se. A je to dobře. Smutek, vztek, lítost, beznaděj, nejistota,...to všechno muselo být vyplaveno ven. Trochu se mi po tom ulevilo.


Během toho prodlouženýho víkendu se mi chtělo brečet víckrát. Prostě to muselo ven všechna ta zranění a nepochopení a všechno, co si nesu z minulosti (a teď nemluvím o traumatech z dětství, ale celkově o událostech, co se mi staly, co jsem na sobě spáchala já sama apod.). A samozřejmě musela ven i ta zranění z toho našeho vztahu, a že jich bylo! Na obou stranách. Bylo super, že to nebyly jen suchý přednášky, naopak, bylo to i zábavný povídání a do toho praktický cvičení. Dokonce jsme i tancovali :D a jako za mě to bylo nejvíc super. Vlastně jsem si uvědomila, že jsme spolu nikdy takhle neblbli a netancovali blízko u sebe. Že jsme spolu toho hodně nezažili. Ale vykompenzovali jsme si to během toho víkendu. Dokonce jsem vyjádřila hněv a vztek, jak jsem si nemyslela, že to dokážu. A dostala jsem podporu od přítele. To bylo neskutečně ulevující. Po mnoha takových emotivních cvičení, kdy jsme se dechem a tancem spojovali se svým tělem, se mi fakt ulevilo. Spustil se pláč, smích, všechno... a uvolňovalo mi to bloky v těle, především na hrudníku, v žaludku a v pánvi.


Meditace byla fakt hustá! Viděla jsem něco, co vidívám ve sci-fi filmech...

Musím s váma posdílet dojmy z meditace. Nikdy jsem si nemyslela, že něco uvidím, pocítím při meditaci, protože jsem měla za to, že mi to nejde. Ale bylo to fakt hustý! Dostala jsem se do stavu (a to jen tancem a dechem), kdy jsem fakt byla trošku jinde, vnímala jsem sebe, toho svého pozorovatele, který to všechno sleduje, jen si ho neuvědomuju.... a když jsem se dívala na svýho přítele, viděla jsem něco, co vidívám v nějakých sci-fi filmech. Asi to ani momentálně nepopíšu slovy. Ale vyloženě jsem viděla změněnou tvář přítele a navíc jsem byla (nebo si to aspoň myslím :)) na něj napojená, že jsem cítila určité pocity, skryté. Jakože nemám jiný slovo než "hustý"! Pro mě mega zážitek.


Řekli jsme si věci, který byly bolestivý... ale vlastně to bylo velmi osvobozující!

Díky komunikační technice jsme si popovídali, jak už pár let ne. Ano, dozvěděla jsem se a slyšela jsem nahlas věci, který jsou fakt nepříjemný a bolestivý. Ale měla jsem možnost na ně zareagovat a vyjádřit zase svůj pohled. A myslím si, že jsme si fakt upřímně promluvili, o minulosti, o tom, jak to bylo a proč, jak to je teď, jak by to třeba být mohlo. Ale bylo toho tolik, že nám na to nestačil vyhrazený čas. Ale pro mě to bylo svým způsobem fakt osvobozující si takhle promluvit. V klidu. S emocema, ale zároveň prostě v jistém klidu, upřímně,... každej měl svůj prostor mluvit, vyslechl si toho druhýho... Musím říct, že tohohle úkolu komunikovat jsem se bála úplně nejvíc. Předtím mi bylo děsně zle, bolelo mě břicho, musela jsem chodit furt na záchod a byla jsem děsně nervózní. Nevěděla jsem, jak začít, o čem budeme mluvit, jaké to bude. A nakonec to bylo vlastně fajn. Nevyřešili jsme nic zásadního, nevyřešilo to naše problémy. Ale byl to takový krok k sobě. A to je to kouzlo toho celého. Aspoň pro mě.


Pro mě to byl jednoznačně transformační víkend. Zažila jsem neskutečné výstupy z komfortní zóny, ale právě to nás spojilo.

Abych to shrnula... Tak pro mě to byl transformační víkend. Zjistila jsem věci o sobě, zažila jsem něco, co jsem nikdy nezažila. A budu mluvit jen za sebe - já cítím sblížení s přítelem. Protože to, co jsme tam spolu zažili, nás spojilo. Ať už to bylo příjemný, nepříjemný, nezvyklý, vtipný, smutný,... prostě jsme to zažili spolu a já vnímám změnu energie mezi náma. A za to jsem opět VDĚČNÁ! Takže tenhle článek by se asi měl jmenovat VDĚČNOST :D. Ať už to do budoucna dopadne jakkoliv, pro mě to byl velký game changer a teď je to jen a jen na nás, co s tím uděláme. A já věřím, že budeme postupovat spolu kupředu, upřímně, vstřícně a spolu.


Zajímá mě, máte vy zkušenost s nějakým retreatem? Ať už párovým, nebo individuálním? Co vám to dalo? A je něco, co vám to vzalo? Dejte mi vědět do komentáře :)


Děkuju, že jste dočetli až sem. Jak říkala jedna moje kámoška - Mějte se a smějte se :)


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kommentare


bottom of page