O mně

Když jsem začala tancovat - učit se tančit, bylo pro mě překvapující, že mi to celkem jde. Nebyla jsem nikdy nadaná na sporty - nebo aspoň tak mi to bylo tvrzeno. Najednou mi kámošky říkaly, že hezky tancuju. Fakt jo? Nevěřila jsem tomu. Ale někde v hloubi duše jsem tomu věřit chtěla, protože mě tancování moc bavilo. Byla jsem fascinovaná tím, co se dá s tělem dělat, že se s ním dá vlnět, že se dá vrtět pánví, dělat vlny rukama, izolace těla apod. Nejdříve jsem se učila obecně street dance - hip hop, house dance, zkoušela jsem i funk, pak jsem objevila dancehall a waacking. Jeden čas jsem se hodně věnovala waackingu - je to tanec, který se hodně opírá o osobnost tanečníka, vyznačuje se různými pózami, pohyby rukou a výrazem obličeje. Důležité taky je, jak se oblečete, protože to vás vyjadřuje, to spolutvoří vaši taneční roli, kterou ztvárňujete. Mě na tom bavily ty ruce, šla mi technika a ráda jsem se učila různé kombinace. Mou slabinou bylo vyjádření své osobnosti, ženskosti. Tehdy jsem o tom moc neměla ponětí, co to vlastně je, jak to mám vyjádřit. A taky jsem se styděla, nevěřila si. 

​

Pak jsem objevila dancehall. Tehdy jsem vůbec nevěděla, o co jde. Ale na lekci hrál Sean Paul a mě se to moc líbilo! A tak začala moje první opravdová láska. Dancehall. Fakt jsem se do tohohle stylu ponořila, jezdila jsem na různý workshopy, doma jsem trénovala v pokojíčku... Fakt jsem makala. Chtěla jsem taky jít na battle, ale bála jsem se. Nakonec jsem se ale přihlásila. Chvíli to trvalo - pár battlů, než mě konečně porota vybrala a já jsem mohla fakt battlovat. Abys byla v obraze, tak battle je způsob soutěže - jeden proti jednomu. Určitý čas tancuje jeden a pak druhý a porota vybere, kdo postupuje dál. Na úvod se většinou tancuje několik sekund, tzv. demo. Z dema se pak vybere určitý počet tanečníků do battlu. 

​

Dancehall jsem milovala, studovala, později jsem ho začala i učit. Hrozně moc jsem chtěla na Jamajku, odkud pochází. Tam jsem se nikdy nedostala, ale jezdila jsem na kempy mimo ČR, kam se sjížděli tanečníci z Jamajky a učili tam. Pro mě tanec byl život. Můj sen bylo být lektorka tance, cestovat, učit a předávat svou lásku a knowledge. Zmíním zde pár lidí, bez kterých by to nešlo - velký vděk patří Roots Company (Dušanovi a May, Boruufovi a dalším, které jsem poznala a kteří mi dali základy). Velký vděk taky Janči Jay Jelínkové, která mi předala hodně, díky které jsem se zlepšovala ve freestylu a která mě inspirovala k taneční cestě. Byla taky první, která přinesla do ČR africké tance. 

​

Nechtěla jsem dělat nic jiného než tanec. Můj fokus byl jasnej. Stát se dobrou tanečnicí. Ve svých 17 letech jsem si dala osmiletý cíl - do 25 let budu dobrá tanečnice, kterou budou lidi v taneční komunitě v ČR znát. Bylo to těžký, ale milovala jsem to. Učila jsem, točila videa, dostala jsem pak první booking na workshop do Kroměříže a pak se to rozjelo. A světe, div se, do 25 let jsem fakt byla tanečnice a živila jsem se tím. Kvůli tanci jsem opustila i vysokou školu, nedokončila jsem bakalářku a státnice. Já toho nelituju, ale byla to událost, kvůli které jsem se hodně hádala se svým tátou, kterej to těžce nesl. Ale já jsem se rozhodla za sebe a udělala bych to znova. 

​

Díky tanci jsem objevovala samu sebe. Bojovala jsem s tím, že si nevěřím, no zároveň jsem si postupem času vytvořila určitou osobnost. Vytvořila jsem si sebe takovou, jakou jsem chtěla. Sebevědomou tanečnici, která se oblíká určitým způsobem, tancuje a žije svůj sen. A vlastně nedělá skoro nic jinýho než tanec. Absolutně zaměřená. 

​

Po dancehallu přišla moje druhá láska - africké tance z Angoly kuduro a afrohouse. Díky těmto tancům jsem se podívala i do Afriky, do Angoly. Splněnej sen! Zažila jsem taky pár zahraničních battlů, haty, protože nejsem afričanka a tancuju africké tance... ale taky vděk a lásku, že šířím tyto tance. Byla to těžká cesta, ale milovala jsem ji. Propagovala jsem tyto tance v ČR, v tanečních školách a studiích. Jezdila jsem na battly do Hamburku a Lisabonu a vzdělávat se mimo ČR - hlavně do Lisabonu a do Polska na jeden skvělej festival, kterej bohužel už neexistuje. Každopádně afro pro mě bylo svobodnější než dancehall. Probudilo ve mně hluboký emoce a já jsem milovala tuhle hudbu a tenhle tanec. Makala jsem, učila jsem všude možně a snažila jsem se šířit povědomí o těchto tancích zde v ČR. 

​

Abych to zkrátila, tak tancem jsem se živila do covidu. V roce 2017 jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem do covidu učila všemožně v různých studiích a makala na tom, aby se o afru více vědělo. A když už lidí přibývalo, přišel covid a smetl mě.