Podívat se stínu do očí...

Podívat se stínu do očí, to je odvaha. Ale zároveň něco, co musíme udělat, abychom se fakt skutečně poznali a přijali. Zní to možná abstraktně... jak se jako mám podívat stínu do očí? A jako jakýmu stínu? Co je to ten stín? A proč se o něm pořád mluví?

Nedávno jsem se dívala na zapálenou svíčku na poličce. Byl už večer. Kolem svíčky byly různé předměty, které ta svíčka z různých úhlů osvětlovala. Na zdi a na stropě se najednou objevovaly různé tvary, různé stíny. To je logické. Ale! Došlo mi, že takhle fungují i naše vlastní stíny, ty hluboko v nás. Dokud si na ně neposvítíme, nevidíme je. Nevíme, že tam jsou. Nevíme, jak vypadají, jaké mají tvary, kde se skrývají a co znamenají. A právě o to jde. Když o nich nevíme, tak vlastně ani nevíme, co se v nás skrývá. Kdo jsme. Kdy vylezou? Jednám podle nich, aniž bych o tom věděla?

Když nevíme, jak naše stíny vypadají, kde se skrývají, mohou nás nepříjemně překvapit.

To se děje dost často. A mně se to dělo hodně. Dřív fakt hodně. Teďka jen někdy, ale děje se to. A co se dělo? Co se občas děje? Že stín vyleze v tu nejnevhodnější a nejneočekávanější chvíli. V okamžik, kdy se něco děje a já jsem v emocích. Stín vyleze a já se nechám unést a jednám dle něj. Po chvíli se divím, "co se to jako stalo? Proč jsem to udělala? Proč jsem to řekla? Já jsem nechtěla! Jako bych to ani nebyla já!" A přesně to je ono. To je ten stín. Popíraný. Nepřiznaný. Nepopulární. Nechtěný. Potlačovaný. Schovávaný. Tvrzením "jako bych to ani nebyla já" to vlastně shazuju na něco zvenčí, na něco neočekávaného, na okolnosti, situace, lidi, kteří mě "vyprovokovali".... Jenže to jsem já! To jsem já, jen je to ta moje temnější strana. Každý ji máme. I ty!

Učí nás potlačovat svoje "škaredé" vlastnosti. Skrývat svou temnou stránku. Nikdo nás neinformuje, že je to normální! Že všichni máme temnou stranu stejně jako světlou. Je to v pořádku.

Odmalička nás ale učí, že máme bejt hodný holky a hodní kluci. "Škaredé" vlastnosti máme změnit, potlačit, schovat a nahradit je těmi ušlechtilými. Máme se chovat "správně". Extrémní emoce máme potlačovat, nevyjadřovat, protože "to se nedělá", "to je moc", "chováš se jak hysterka". No, a tak vlastně nás ani nikdo neinformuje, že je to vlastně normální, že každej máme temnou stranu a že je naše stejně jako ta světlá. Že občas vykoukne. A někdy se hodí, např. na vymezení hranic. Každopádně ale vždycky máme na výběr, kterou z těch stran si zvolíme, z jaké pozice budeme reagovat. Ale musíme vědět, že ta temná strana existuje a jak vypadá.

A proto je tu ta práce se stíny. Proto je fakt užitečný se zabývat svou temnou stranou. Ale ono je to dost nepříjemný. Děsivý. Je strašně nepříjemný si přiznat, že třeba závidím, nebo že jsem fakt z něčeho totálně vyděšená. Nebo že mám chuť něco rozbít, rozsekat, na někoho řvát tak hlasitě, jak jen je to možný. Je těžký si přiznat, že nejsem dokonalá. Že někdy řeknu cíleně něco zraňujícího, ironického, sarkastického a chci tím ublížit. Stín může vycházet z viny, studu, z nějakých situací, ve kterých jsme se prostě nezachovali tak, jak bychom měli/chtěli. Ale prostě to z nás vystřelilo a bylo to zdrcující, zraňující, hnusné, odsouzení hodné, nepřípustné, zakázané,...

Vždycky máme volbu, jestli budeme jednat z pozice světla, nebo z pozice stínu.

Já jsem se poprvé o stínech dozvěděla několik let zpátky na terapii. Svým způsobem bylo snadné si svoje stinné stránky zvědomovat. Říct je nahlas. Ale horší bylo se s nimi sžít. Přijmout je. Jeden čas jsem si myslela, že to mám už vyřešené, protože o svých stínech vím. Jenže pak se zase stalo něco, co mi ukázalo, že je třeba jít ještě hlouběji a opravdu si pravdivě opravdově přiznat, že existují, že mě občas ovlivňují. Nelhat si.

A jak pracovat se svými stíny? Pro mě je ideální imaginace. Jít do sebe přes vizuální obrazy a podívat se vnitřním zrakem dovnitř. Co se tam skrývá? Jak to vypadá? Jaké u toho mám pocity? Co se tam odehrává?

Pro práci se stíny je ideální např. imaginace.

Povím vám o jedné mé poslední imaginaci. Inspirovaly mě k tomu Karty bohyně (vytvořila Amy Sophia Marashinsky a Hrana Janto). Zavřela jsem si oči a šla jsem dovnitř sebe chodbou. Na konci chodby byla místnost, kde se měl objevit můj stín. Zajímavé bylo, že jsem stála na dřevěném mostě a kolem byla temná voda. Na zdech svítily pochodně s ohněm a mírně osvětlovaly celou temnou místnost. Když jsem chtěla vidět svoje stíny, nohy se mi zapustily do mostu a ten se se mnou obrátil nad vodu tak, že jsem měla tvář těsně u hladiny a viděla odraz svého obličeje. Bylo to děsivé, měla jsem fakt strach. Z té vody. Co tam je? Nevyskočí na mě nějaká příšera? Potom mě ten most zanořil hluboko do té temné vody. Můj strach se zvyšoval. Fakt mi bušilo srdce, zrychlil se mi dech a stáhl se mi hrudník. Koukala jsem do té temné vody a nic jsem neviděla, jen tmu. Čekala jsem, co se z ní vynoří. Najednou se na druhé straně objevily pochodně s ohněm. Ta druhá strana vody byla celá osvětlená, rozsvícená. Pochopila jsem, že to je moje světlá část. Tato část osvítila i tu temnou stranu a začaly se zjevovat stíny, které vypadaly jak mozkomorové z Harryho Pottera. Neměly ale obličeje, jen kápi. Viděla jsem trochu jejich obrysy. Prostě tam tak vlály u zdi a najednou nevypadaly vůbec strašidelně, nebezpečně. Strach pominul. Dech se mi uklidnil. Cítila jsem uvolnění. Pochopila jsem, že prostě mám v sobě stíny, ale nemusím se jich bát. Jsou tam, vím o nich, ale vím taky, že mám hodně světla. Neskutečně mě to uklidnilo.

Tohle byla moje představa, ty můžeš mít jinou. Každý ji bude mít odlišnou, protože stíny vnímá svým způsobem. A hlavně každý máme jinou představivost a přístup do svého podvědomí. Pro mě to byl fakt neskutečný zážitek. Už po několikáté se mi v imaginaci objevila temná voda a strach z ní. Mám pro to svou interpretaci, kterou nyní nechci sdílet. Ale! Jde vlastně o to, že ten příběh, který se v tobě může odehrát, ti má něco sdělit, něco zvědomit. A tvoje podvědomí ti ukáže symboly, obrazy, které jsou s něčím spojené, kterým budeš rozumět jen ty. A samozřejmě každý z nás si může jednu věc vyložit úplně jinak. Pro někoho voda může představovat emoce, city, pro někoho je to symbol podvědomí, nevědomí. Imaginace je moje oblíbená metoda, ale třeba to nebude to pravé pro tebe.

Se stíny můžeš pracovat pomocí intuitivního tance nebo intuitivní malby. Nebo třeba pomocí karet. Doporučuju krásné karty Tarot světla a stínu (Chris-Anne). Samozřejmě je ideální najít si pomoc v podobě mentora, terapeuta nebo psychologa, který ti pomůže jít víc do hloubky, bezpečně a může tě navést, jak dál pokračovat.

Já jsem na téma stínů připravila ženský kruh, který jsem nazvala Hra světla a stínu. Posvítíme si na naše stíny, budeme s nimi pracovat pomocí intuitivního tance a kresby. Nebude chybět meditace a samozřejmě sdílení. Ráda bych tě tímto na tento kruh pozvala! Konáme se v neděli 1. prosince v krásném prostoru Fyzio Vinohrady. Ráda tě uvidím!

Děkuju za tvou pozornost a přeju hodně sil při práci se svými stíny.

Raduš