Jednoznačně to byl hluboký seberozvoj. Já jsem do výcviku vstupovala hlavně kvůli tomu - kvůli seberozvoji, změně, transformaci. A můj záměr se splnil. A jako bonus jsem se zamilovala do ženských kruhů, začala je vést a navrátila jsem se k tanci. Našla jsem svůj směr. Svou novou misi. A za to jsem opravdu vděčná!
Momentálně vnímám výcvik jako takovou velkou přípravu na další rozvoj. Prožila jsem toho hodně, posunula jsem se dopředu a jak jsme říkávaly s ženama na výcviku, tak je "já před Facilitátorkama" a "já po Facilitátorkách". Nic není jako dřív. Nic není stejné. Ve mně se rozvinulo něco nového, co už k tomu starému nepasuje. Už to nejde. Najednou si víc a víc uvědomuju svou vlastní hodnotu. Samu sebe. Najednou už nemůžu tolerovat to, co jsem tolerovala donedávna. Už to nelze, protože bych samu sebe snižovala, uvrhovala bych se do další bolesti a klesala bych ke dnu. A to já už nechci. A to jen díky tomu všemu, co jsem se naučila na výcviku Facilitátorek. Principy kruhu se mi vryly nejen do mysli, ale i do těla, do duše. Principy kruhu jsou pro mě něco, co mi dává hluboký smysl a co chci žít a předávat dál. Na výcviku jsem pochopila, o čem ženské kruhy opravdu jsou, co se dá na ženském kruhu prožít, dělat a hlavně, jaká komunita žen se může vytvořit v lásce, respektu, soucitu a laskavosti. Bylo to hluboké společné léčení, spousta prožitků, slz, křiku, bolesti, ale také objevování vlastních darů a jedinečnosti, odkrývání našich pravých Já, naší autenticity a překonávání strachů.
Každá z nás se rozzářila. Každá z nás rozkvetla. Miluju to! Na začátku kurzu bych nikdy neřekla, že tolik vyrostu, že se budu umět otevřít tak, jak jsem se otevřela v průběhu, a taky že budu opravdu jiná žena. Že budu žena. Že se budu cítit ženou. Že budu cítit tu svou sílu, kterou uvnitř mám. Že budu sdílet svoje zkušenosti v rámci kruhů. A taky bych si nikdy nemyslela, že poznám tanec z úplně jiného úhlu pohledu. Otevřela se mi totiž nová cesta, nový způsob, jak tančit. Děkuju za svou minulost, kdy jsem měla možnost se učit různým tanečním stylům, stát se jednou z nejlepších tanečnic v Česku co se týče afrohouse a kuduro (moderní africké tance z Angoly) a zažít všechny ty workshopy, učit lekce, učit na táborech a předávat svou knowledge mnoha lidem. Děkuju! Teď na tohle vzdělání a mnohaletou praxi mohu navázat a rozvinout svou improvizaci. Opravdu autenticky vyjádřit sebe tancem. Léčit svoje bolesti tancem. Vyjádřit svoje emoce... všechny... tancem! Otevřít se intuici a nechat tělo reagovat na hudbu, citlivě, jinak, tak, jak chce samo. A tohle by se nestalo, kdybych na sobě nepracovala, kdybych postupně neodkrývala svoje vrstvy.
Na výcviku jsem se naučila, jak sama se sebou pracovat, jak si udržet svou energii, jak být v těle a vnímat samu sebe. Jak se znovu napojit na svoje tělo a s tím i na svoje emoce. Naučila jsem se, že emoce - všechny - je třeba vyjadřovat, nechat je proudit. Že je v pořádku si poplakat, zakřičet si, že je v pořádku se cítit někdy na nic... že je to jen stav, který se zase změní. Pochopila jsem, jak moc je důležité znát samu sebe. To nás nikdo neučil. Ale je to opravdu důležité! Protože když neznám samu sebe, nemohu znát ani svou hodnotu, nemohu vědět, kdo jsem, co chci, co potřebuju, jak chci žít a kým se chci stát. Když neznám samu sebe, nemohu se ani chránit, neznám totiž svoje hranice a nechávám si je narušovat. Nechávám život, ať se mi děje, nechám sebou vláčet a nejsem ani autentická, protože vlastně nevím, co to znamená a jak na to. Proto si myslím, že je sebepoznání to nejvíc, co můžeme sami sobě dát - všichni! Když se budeme všichni o sebe zajímat, všímat si, budeme zároveň všímavější k lidem okolo a tím se zlepší i naše vztahy.
Co mě výcvik ještě naučil? Naučil mě cestu, jak nesoudit, jak respektovat. Stále se to učím, nejsem u konce. Ale díky kruhům znám způsob, jak na to, jak na láskyplnou komunikaci. Co to vlastně znamená "naslouchat" a co znamená "sdílet". Jak vlastně vypadá opravdová komunikace, hluboká. Tato komunikace totiž umožňuje, abychom se navzájem poznali, abychom nepřemýšleli nad argumenty, ale abychom byli v srdci, a tím mysleli na společné dobro, ne na to, kdo v konverzaci vyhraje. Taky jsem se naučila, že vyjádření hlubokých pocitů není slabost, ale zranitelnost. A že zranitelnost není slabost. Není to ostuda. Není to špatné. Je to přednost. V mé zranitelnosti je vlastně obrovská síla a odvaha. Protože když jsem zranitelná, otevírám se druhému ve své opravdovosti. Ale otevírám se jen, když cítím bezpečí, důvěru. Jen v důvěře je možné jít hluboko. Taky jsem se poznala sílu ticha. Ticho je mocné, léčivé. Někdy není třeba slov. Ticho mluví samo. V tichu můžeme vnímat sami sebe, v tichu integrujeme a dáváme sobě, ale i ostatním, prostor. Prostor pro hlas srdce. O tom je myšlení srdce - láskyplná komunikace, kdy nasloucháme s respektem a sdílíme svoje pocity, myšlenky, které se v nás právě teď odehrávají. Je to o upřímnosti k sobě, o respektu k sobě, o soucitu k sobě, o laskavosti k sobě.... a to vede k upřímnosti, respektu, soucitu a laskavosti k druhým. A v tom je tajemství lásky. Lásky, která začíná u nás v srdci. A až potom může plynout dál ke druhým. Bez toho je to jen slovo, gesto beze smyslu a hloubky.
Poznala jsem, že lze s ženami být v důvěře bez strachu z pomluv, závisti, útoku a házení klacků pod nohy. Vědomé ženy tvoří krásná společenství, kde panuje soucit, respekt, laskavost, podpora a vzájemná otevřenost. Je to místo, kde můžu sdílet svoje niterné pocity, příběhy. Je to místo, kde mohu plakat, kde mohu vyjádřit svůj vztek, smutek, ale i lásku. Vše, co ve mně je. A hlavně - jsem zde viděná, slyšená, respektovaná, přijatá. Přijetí - to je to, po čem toužíme. Já rozhodně. A to přijetí je právě v tom, že mohu říct cokoliv, že mohu být jakákoliv, ale jsem přijatá, respektovaná taková, jaká právě teď a tady jsem. A jsem respektovaná, i když nic neříkám, i když nechci mluvit a chci jen být v tichu. I to je v pořádku. Vlastně na kruzích mi došlo, že nemusím nic a mohu všechno. Naučilo mě to, že naslouchat tomu, co chci, je v pořádku a je to důležité. Když nechci mluvit, nemluvím. Když nechci tančit, netančím. Když chci ležet, ležím. Prostě mám prostor pro sebe, pro vyjádření sebe tady a teď. To je pro mě jedno velké uvědomění, jeden opravdu velký benefit. Dříve jsem si nedovolovala být v sobě, nedovolovala jsem si třeba nedělat něco, co bych měla, ale nechci. To až na kruzích. Uvědomila jsem si, jak moc se necháváme tlačit do věcí, které nechceme, ale máme pocit, že bychom měli. Nutíme se, jdeme přes sebe, jdeme přes naše pocity, tlačíme na pilu, tlačíme se do činů a výkonů, které nechceme, jen abychom vyhověli druhým nebo společnosti. Tím ale utlumujeme svoje instinkty, intuici a utlumujeme sami sebe, potlačujeme svoje pocity a odpojujeme se od těla. A tohle pro mě skončilo. Už dost! A za to vděčím našemu výcvikovému kruhu, lektorkám a sama sobě, že jsem se tomu otevřela. Děkuju!
Chci vyjádřit velkou vděčnost. Bylo to těžké období, náročné, plné různých témat, která se postupně otvírala. Ale všechno se to nakonec propojilo, zaklaplo do sebe a dalo to hluboký smysl. Přála bych každé ženě (i mužům, ale budu teď mluvit k ženám, protože jsem žena), aby odhodila masky, aby se podívala do sebe a objevila svou hodnotu, že za to stojí, že si zaslouží lásku, hlavně tu svou! Že si zaslouží být pro sebe na prvním místě. Že si zaslouží respekt. Že si zaslouží dělat to, co chce. Že si může dovolit mít sny, jít za nimi, že si může dovolit projevovat všechny emoce, že si může dovolit být taková, jaká chce. Tohle všechno jsem totiž já objevila pro sebe a chtěla bych to i pro ostatní. Je to cesta. Těžká a nekonečná. Ale stojí to za to. Protože proč bychom tady vlastně všichni byli? K čemu? Když bychom se zaměřovali pořád jen na to venku, na druhé... a ne na sebe?
Už se těším, až vám nasdílím svoje zážitky z nedávného tanečního pobytu Divokost a vědomé bytí, kde jsem poprvé tančila tanec 5 rytmů. Jsem toho plná!
Comments